IV.ÚS 1964/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1964/23 ze dne 26. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy, o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Šafry, LL.M., zastoupeného Mgr. Pavlem Matějusem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 26 Cdo 2088/2022-150, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 20 C 35/2021 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je od roku 2011 vlastníkem bytové jednotky v bytovém domě. Ing. Alexandr Stojanov, jako vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činil nejméně jednu polovinu ve smyslu § 9 odst. 9 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) [dále jen "většinový vlastník"], plnil funkce orgánů společenství vlastníků jednotek. Zároveň sám hradil náklady za služby. Stěžovatel se v roce 2021 začal žalobou domáhat po vedlejším účastníkovi zaplacení pokuty ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."). Vedlejší účastník totiž stěžovateli nedoručil včas vyúčtování služeb za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. Vedlejší účastník namítal, že žaloba stěžovatele je rozporná s dobrými mravy a představuje zneužití práva, neboť od stěžovatele nepožadoval od roku 2011 úhradu jakýchkoli záloh, ani úhradu jakéhokoli plnění, protože služby hradil většinový vlastník. 3. Obvodní soud žalobě stěžovatele vyhověl rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 20 C 35/2021-67 a zároveň řízení co do částky 29 150 Kč zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Vedlejší účastník vyúčtování za jednotlivá období zaslal stěžovateli opožděně, což nijak nezpochybnil. Postup stěžovatele, který se domáhal zákonem stanovené pokuty, nelze považovat za zneužití práva ani za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatel se před podáním žaloby snažil o smírné vyřešení věci, což se však nesetkalo s náležitou odezvou. To, že stěžovatel neplní své povinnosti a nehradí vyúčtování, je v souvislosti s neplněním povinnosti vedlejšího účastníka irelevantní. Vedlejší účastník podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022 č. j. 11 Co 376/2021-113 nosné závěry rozsudku obvodního soudu potvrdil, částečně jej ale změnil a žalobu zčásti zamítl. Uvedl, že celkovou výši pokuty nezpůsobila nečinnost stěžovatele. U pokut za vyúčtování za roky 2014 a 2015 vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo, aby vyúčtování v zákonné lhůtě provedl. U pokut za vyúčtování za roky 2016, 2017 a 2018 je však situace odlišná. Stěžovatel vedlejšímu účastníkovi neoznámil změnu počtu osob v bytě v roce 2016 a 2017, z důvodu na straně stěžovatele tak nebylo možné řádné vyúčtování provést. Stěžovatel i vedlejší účastník podali dovolání. 4. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud změnil rozsudek městského soudu tak, že změnil rozsudek obvodního soudu ve výrocích, jimiž vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit pokutu stěžovateli a žalobu zamítl. Zároveň zamítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud sice uvedl, že neoznámení změny počtu osob nemá vliv na povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby, zároveň ale konstatoval, že stěžovateli nevznikl nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Smyslem vyúčtování záloh na služby je, aby si příjemce služeb mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v zúčtovacím období dodány, a jak byly vypořádány zálohy, které mu byly stanoveny a které uhradil (měl uhradit). Pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční. Vytváří na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody - i když není vyloučena - nebude zpravidla tak významná. Tato úprava ale nesmí vést k zjevné nespravedlnosti. 5. Většinový vlastník neměl povinnost platit náklady na služby spojené s užíváním všech jednotek v domě sám, jestliže tak činil a po ostatních vlastnících ani po vedlejším účastníkovi žádné platby nepožadoval, žádnou škodu jim nezpůsobil, a to ani tím, že je po skončení zúčtovacího období neseznámil se skutečnou výší nákladů, které vynaložil na jednotlivé služby. Za situace, kdy bylo "obvyklou" praxí, že náklady na služby hradí výlučně většinový vlastník, nebyly po žalobci za služby požadovány žádné platby, nebyly mu proto stanoveny ani zálohy, by zaslání vyúčtování nákladů na služby nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil většinový vlastník. 6. Stěžovateli nebyly za roky 2014 až 2018 stanoveny žádné zálohy na služby, ani požadovány platby za dodané služby, stěžovatel je sám neplatil, náklady hradil většinový vlastník. I když tedy skutečné náklady na služby a "neexistující" zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb. Uložení pokuty by představovalo formální aplikaci a výklad tohoto ustanovení bez zohlednění jeho smyslu a účelu. Za specifických okolností posuzované věci by pokuta stěží plnila některou ze svých funkcí - nátlakovou, sankční nebo paušalizaci náhrady škody. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud svévolně změnil skutkový stav. Jeho závěry jsou v hrubém rozporu s obsahem spisu, jakož i s tím, co stěžovatel a vedlejší účastník považovali za nesporné. Nejvyšší soud stěžovateli zcela odejmul možnost reagovat na nová skutková zjištění. Nejvyšší soud konstatoval, že většinový vlastník, ani vedlejší účastník nepožadovali po žalobci žádné platby za služby a že nebylo co fakticky stěžovateli vyúčtovat. Také uvedl, že skutečné náklady na služby a "neexistující" zálohy nebyly nikdy vyúčtovány. Ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a městským soudem ale vyplývá, že vedlejší účastník stěžovateli dodávky služeb za roky 2015 až 2018 opožděně vyúčtoval. To zmínil i Nejvyšší soud v naraci napadeného rozhodnutí. K vyúčtování nadto muselo logicky dojít, neboť nároky na pokutu z prodlení stěžovatel vyčíslil v souladu s dobou prodlení s vyhotovením vyúčtování. Pokud by Nejvyšší soud aplikoval rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 na skutkový stav, jak byl ve věci skutečně zjištěn, nemohl by obstát závěr, že právo na pokutu stěžovateli nenáleží. V napadeném rozsudku schází výslovně vyjádřené odůvodnění pro zamítnutí stěžovatelova dovolání. 8. Povinnost vyúčtovávat náklady vynaložené poskytovatelem služeb vůči příjemcům služeb je zcela nezávislá na tom, zda jsou či nejsou stanoveny a jednotlivým vlastníkům předepsány průběžné, zpravidla měsíční zálohy na takovéto služby, ani na tom, zda jsou takové zálohy následně jednotlivými spoluvlastníky hrazeny či nikoli, a dokonce i na tom, jestli se poskytovatel po provedeném vyúčtování rozhodne případné vyúčtované nedoplatky vůči příjemcům uplatňovat a vymáhat je, či nikoli. Na základě platného právního stavu není přípustné, aby bylo jednostranně na libovůli poskytovatele, zda se rozhodne, byť dobrovolně, nést takové náklady sám, a ty vůči příjemcům ani neuplatňovat. Takové rozhodnutí by jej nemělo zbavit povinnosti vyúčtování vůbec provádět, jakož i odpovědnosti v podobě sankce, pokud tak neučiní. Pokuta v posuzované věci by naopak některé funkce naplnila. Stěžovatel poukazuje na příčinnou souvislost mezi jeho výzvami k zaplacení zákonných pokut za prodlení s vyúčtováním služeb a vyhotovení vyúčtování vedlejším účastníkem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ús