IV.ÚS 1965/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1965/16 ze dne 26. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. H., zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem Platnéřská 191/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2016 č. j. 3 Tdo 297/2016-35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 sp. zn. 9 To 349/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. června 2015 sp. zn. 2 T 231/2014, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Městského státního zastupitelství v Praze, C) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a D) Městské části Praha 5, se sídlem náměstí 14. října 1381/4, 150 22 Praha 5, IČ: 00063631, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se H. H. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 26 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá porušení článku 1 Listiny a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") ze dne 25. června 2015 sp. zn. 2 T 231/2014, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří let. Současně nalézací soud uložil obviněnému povinnost nahradit Městské části Praha 5 (dále jen "poškozená") škodu ve výši 792 000 Kč. 2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že jako tzv. neuvolněný zastupitel se úmyslně obohatil na úkor poškozené o celkem 792 000 Kč. Skutek spáchal tak, že si nechal obcí proplácet ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože v pracovním poměru byl, a věděl, že ušlý výdělek je mu poškozenou proplácen neoprávněně. 3) Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2015 sp. zn. 9 To 349/2015, zamítl jako nedůvodné. 4) Dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. března 2016 č. j. 3 Tdo 297/2016-35, odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně shrnuje důvody, které jej vedly k předložení "čestného prohlášení" (jež bylo součástí žádosti) jímž potvrzoval, že v rozhodné době nebyl v pracovním poměru. Ústředním motivem jeho jednání údajně mělo být diskriminační nastavení právní normy upravující čerpání náhrad neuvolněnými zastupiteli - ustanovení § 52 odst. 4 (ve spojení s § 87 odst. 3) zákona č. 131/2000 Sb,, o hlavním městě Praze - která údajně zvýhodňuje pracovní poměr před podnikatelskou činností, přičemž nijak neupravuje souběh pracovního poměru a podnikání, tj. situace, v níž se nacházel stěžovatel. Následně stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že otázku výkonu podnikatelské činnosti a existenci zaměstnaneckého poměru stěžovatele údajně posoudily ryze formálně, s odkazem na existenci živnostenského oprávnění a pracovní smlouvy, aniž by se blíže zabývaly materiální stránkou věci, jelikož stěžovatel vykonával podnikatelskou činnost jako prioritní, tedy mající hlavní podíl na jeho příjmech. Oproti tomu pracovní poměr pro něj měl dle jeho tvrzení představovat jen druhotný zdroj příjmů. Stěžovatel dále doplňuje, že pracovní poměr fakticky vykonával v rámci svého volného času, tedy mimo funkci zastupitele; naopak jeho podnikatelská činnost byla postupně utlumována právě z důvodu výkonu uvedené funkce - obecné soudy tak dle stěžovatele měly vzít v potaz, že neuvedl-li by v čestném prohlášení, že není v pracovním poměru, byl by v porovnání s jinými refundujícími zastupiteli "citelně znevýhodněn". Situaci, v níž se ocitl, označuje za zákonem o hlavním městě Praze výslovně neřešenou a při striktním výkladu jeho příslušných ustanovení i diskriminační, a proto porušující článek 26 a článek 1 Listiny. Další námitky vznáší stěžovatel proti závěrům obecných soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jelikož je přesvědčen, že "z provedeného dokazování v dané věci vyplývá, že nikdy nechtěl poškozené způsobit jakoukoliv škodu a tuto neprávem připravit o finanční prostředky." Stěžovatel tvrdí, že pouze zákonným způsobem využil svého práva žádat o refundaci ušlého výdělku z jeho podnikatelské činnosti. Dle stěžovatele proto jeho zavinění nepokrývá veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu způsobit poškozené škodu. Dovodily-li obecné soudy trestní odpovědnost stěžovatele, porušily tím dle něj článek 36 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně stanovily výši způsobené škody, protože při jejím vyčíslení nepostupovaly v souladu se zákonem a neměly ani zohlednit veškeré relevantní okolnosti dané věci. Stěžovatel namítá, že poškozená měla o jeho pracovním poměru vědět, přičemž nijak blíže neověřila informace poskytnuté stěžovatelem příslušnému odboru (tj. obsah žádosti stěžovatele). Poškozená tak vznik škody zčásti spoluzavinila, k čemuž však obecné soudy při stanovení výše škody nijak nepřihlédly, ačkoliv tak učinit měly (k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Tím, že obecné soudy nepřihlédly ke spoluzavinění poškozené, porušily dle stěžovatele článek 95 Ústavy. Konečně stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že v projednávané věci nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, není správný. Dle stěžovatele totiž je třeba vzít v potaz i "participaci poškozené na spáchání trestného činu" a rovněž zohlednit "příčiny a podmínky, za kterých byl čin spáchán". IV. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, avšak je zjevně neopodstatněná. Úvodem Ústavní soud připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že nevykazuje žádné ústavněprávní deficity ve smyslu natolik extrémního postupu, který by překračoval meze ústavnosti. Naopak, napadená rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodněna a závěr obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, se z nich jednoznačně podává. Stran konkrétních námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné uvést následující: K tvrzení stěžovatele o důvodech jeho jednání (založených na údajně diskriminačním charakteru ustanovení § 52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze, ve znění do 31. ledna 2017) je třeba říci, že obecné soudy se výkladem označeného ustanovení zabývaly opakovaně. Závěr obecných soudů, že stěžovatel nesplňoval zákonnou podmínku pro náhradu výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce, neboť nebyl neuvolněným zastupitelem, který není v pracovním nebo jiném obdobném poměru, a že si této skutečnosti musel být vědom nejpozději od 16. prosince 2010, kdy byly zastupitelstvem poškozené (za účasti stěžovatele) přijaty zásady náhrady mzdy nebo výdělku, proto Ústavní soud nepovažoval za projev nepřípustné svévole v rozhodování soudů, neboť se ze