IV.ÚS 197/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 197/06 ze dne 3. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H, zastoupeného Mgr. R. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1438/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 T 25/2001-241, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudce Okresního soudu v Karviné JUDr. O. Ch., který jako samosoudce rozhodoval ve věci v prvním stupni, nebyl soudcem nestranným a bylo na místě, aby rozhodl o svém vyloučení. Jeho podjatost podle stěžovatelova názoru vznikla až v průběhu soudního řízení, kdy byla způsobena opakujícími se názorovými střety mezi stěžovatelovým obhájcem a soudcem. Soudce by podle stěžovatelova názoru neměl nikdy připustit, aby se tyto neshody promítly do jeho postoje k věci a obžalovanému a pokud takový stav nastane, je na místě, aby soudce rozhodl o svém vyloučení. Podjatost stěžovatel dovozuje ze dvou okolností: - soudce konal hlavní líčení dne 20. 2. 2003 v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, ačkoliv se tento řádně omluvil, a vydal toho dne také rozsudek, na němž nechal vyznačit doložku právní moci, ač rozsudek pravomocný nebyl. Krajský soud v Ostravě pak tento rozsudek zrušil. V mezidobí nicméně došlo v důsledku chybného postupu soudce k odnětí stěžovatelova řidičského průkazu. - dne 11. 11. 2004 konal soudce hlavní líčení, aniž by o průběhu pořizoval zvukový záznam ve smyslu § 55b tr. ř. a tuto skutečnost u jednání zmínil. Odvolací soud si ohledně vysvětlení této skutečnosti vyžádal zprávu, v níž soudce uvedl, že v jednací síni č. 101 se běžně hlavní líčení nekonají a proto se zde běžně nahrávací zařízení nepoužívá a dochází zde k jeho výpadkům. Stěžovatel toto vysvětlení považuje za účelové. Jelikož podle názoru stěžovatele rozhodoval v řízení před soudem I. stupně vyloučený soudce, bylo tak zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. 3. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz ke zjištění příčiny dopravní nehody, neboť nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Stěžovatel považuje za nepochybné, že poškozený stál se svým kamionem v místě, kde není dovoleno stání, náhle otevřel dveře svého vozidla a vstoupil do vozovky. Nepočínal si přitom náležitě opatrně a nebylo již ve stěžovatelových silách nehodě zabránit. I v tomto stěžovatel spatřuje dotčení jeho práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá, že na skutek, tak jak je vymezen v rozsudku, nedopadá kvalifikace ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. z., neboť k této kvalifikaci je nutno dovodit porušení důležité povinnosti a vznik těžké újmy na zdraví. V odsuzujícím rozsudku není uvedena jediná výtka k jeho jízdě, kterou by bylo možno označit za porušení důležité povinnosti a dle konstantní judikatury je ke vzniku těžké újmy na zdraví potřeba, aby doba léčení přesáhla 6 týdnů. V daném případě je ve skutkové větě uvedena doba léčení nejméně 6-8 týdnů, ve smyslu zásady in dubio pro reo je pak nezbytné vycházet z doby léčení 6 týdnů a nikoliv delší 6 týdnů. Rozpor skutkové a právní věty tak představuje také porušení čl. 39 Listiny. Stěžovatel proto v závěru navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 6 T 25/2001 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že senát Nejvyššího soudu postavil své rozhodnutí na závěru, dle něhož dovolání je zjevně neopodstatněné, což založilo důvod jeho odmítnutí dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci uvedenou v jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, na kterou Nejvyšší soud podrobně reagoval ve svém rozhodnutí. Také s námitkou porušení čl. 39 Listiny, jež stěžovatel spatřuje v rozporu skutkové a právní věty, přičemž namítá, že na skutek, tak jak je vymezen, nedopadá kvalifikace ublížení na zdraví dle ustanovení 224 odst. 1, 2 tr. z., se Nejvyšší soud podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Týkají-li se pak stížnostní body předmětné ústavní stížnosti skutkové polemiky, přesahují tím rámec dovolacího přezkumu, pročež Nejvyššímu soudu nepřísluší se k nim meritorně vyjadřovat. V závěru vyjádření Nejvyšší soud ČR s odkazem na své usnesení navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkazuje k obsahové stránce stěžovatelových námitek na odůvodnění svého rozsudku ze dne 15.3.2005, ve kterém jsou jak otázky konání hlavního líčení dne 20.2.2003 v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, tak i problém konání hlavního líčení dne 11.11.2004, kdy o jeho průběhu byl pořízen zvukový záznam ve smyslu ustanovení § 55b tr. ř., řešeny. Krajský soud rovněž nesdílí názor stěžovatele o případné podjatosti soudce, který věc rozhodoval. Pokud je dále namítáno, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz ke zjištění příčiny dopravní nehody, když nenechaly k návrhu stěžovatele vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy, je rovněž nutno odkázat na zdůvodnění učiněná v rozhodnutí soudu k tomuto problému, neboť nebylo pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a skutečností rozhodných pro výrok o vině. Také k námitce, že není náležitě dovozena těžká újma na zdraví u poškozeného, protože se vychází z doby léčení nejméně 6-8 týdnů, a tudíž tato doba nepřesáhla 6 týdnů, soud rovněž v tomto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého mimo jiné vyplývá, že příslušný znalec dovozuje průměrnou dobu léčení v rozmezí 6-8 týdnů, ale připouští i delší, a za tohoto stavu proto délku zmíněného léčení nelze omezovat toliko na dobu hraniční. Taktéž vznesené námitce vůči náležitému nedovození a neodůvodnění kvalifikačního pojmu porušení důležité povinnosti ze strany stěžovatele nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 11. 11. 2004 vyplývá zcela věcné zdůvodnění a také okolnost, která je uvedená ve výrokové části zmíněného rozhodnutí a obsahuje skutečnost, že A. H. řídil předmětné motorové vozidlo ve stanovenou dobu a čas po předchozím požití alkoholických nápojů, což nesporně naplňuje zákonné znaky zmíněné právní kvalifikace a tato skutečnost je vyjádřena porušením ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., na což krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal. Krajský soud proto nesouhlasí s názorem vysloveným v ústavní stížnosti, že by příslušnými rozhodnutími byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny, a navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout. 7. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření uvádí, že nemůže přijmout námitky stěžovatele, které podal prostřednictvím tehdejšího obhájce Mgr. R. G. Odkazuje v této věci na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, se kterými se zcela ztotožňuje. Trestní řízení u soudu prvního stupně probíhalo poměrně dlouhou dobu a jak obhájce, tak případně i stěžovatel předkládali různé návrhy, kterým buď bylo vyhověno, nebo soud uznal, že tyto jsou nadbytečné, a proto byly zamítnuty. Nakonec pak se hodnocení všech důkazů děje na základě vlastního přesvědčení soudce. V průběhu celého trestního řízení u soudu prvního stupně obžalovaný ani jeho obhájce nevyslovili námitky podjatosti soudce JUDr. Ch., takže on sám neměl důvod se hodnotit jako podjatý, když tomu tak nebylo. Soud má za to, že v průběhu celého trestního řízení se dostatečně zabýval všemi navrhovanými důkazy, připustil všechny důkazy, pokud uznal, že tyto mohou přinést další poznatky. Dokonce na návrh obhájce byl, jako jeden z mála posudků, vypracován posudek na přístroj Dräger. Soud neví, o jakých názorových střetech mezi stěžovatelovým obhájcem a soudcem stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří, snad tyto jsou vztahovány právě k návrhům, které byly soudem zamítnuty. Veškeré krajským soudem uložené úkoly při vrácení věci byly splněny. O tom, jak dalece se soud v průběhu celého trestního řízení zabýval otázkou viny a neviny a hodnotil všechny důkazy, pak svědčí i rozsudek, který zní příznivěji oproti obžalobě. Soud má za to, že tak, jak cituje i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30.1.2006, naopak ze strany obhájce se jednalo o určité obst