IV.ÚS 197/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 197/07 ze dne 17. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti MUDr. J. L., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem Advokátní kanceláře v Českém Krumlově, Kaplická 327, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 166/2003, ze dne 27. 9. 2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 19 Co 1790/2002, ze dne 14. 10. 2002, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, č. j. 7 C 234/95-252, ze dne 29.4.2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů‚ zaručených čl. 36 odst. 1, 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl žalobou podanou vedlejším účastníkem ing. M. Č. u Okresního soudu v Českém Krumlově žalován o zaplacení částky 117.115,95,- Kč představující podle tvrzení vedlejšího účastníka nedoplatek z ceny díla, které si stěžovatel společně s manželkou u něho objednal, přičemž dílo mělo být dokončeno a předáno dne 17. 5. 1994, kdy došlo ke kolaudaci stavby. Stěžovatel proti žalobě namítal, že vedlejší účastník nevykonal při prováděné rekonstrukci jeho domu všechny práce, které byly předmětem smlouvy o dílo, vykonané práce byly provedeny vadně a stěžovatel musel vynaložit značné náklady na jejich odstranění. Stavba nebyla provedena v souladu s projektovou dokumentací a stěžovatel musel nechat některé práce dopracovat jinými pracovníky a těmto uhradit jejich práci. Okresní soud v Českém Krumlově však rozsudkem, č. j. 7 C 234/95-71, ze dne 29. 4. 1996 dospěl k závěru, že podání žaloby bylo důvodné. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který rozhodnutím ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 8 Co 1376/96, věc vrátil okresnímu soudu zpět s odůvodněním, že nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci. Po doplnění dokazování soud I. stupně rozsudkem ze dne 29. 8. 1997, č. j. 7 C 234/95-124, rozhodl, že žalobě se ve větší části vyhovuje, v menší části se řízení zastavuje pro částečnou úhradu žalované částky. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku opět odvolal a odvolací soud rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 8 Co 2809/97, napadený rozsudek znovu zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k doplnění dokazování s konstatováním, že se okresní soud neřídil jeho závazným právním názorem. Po dalším doplnění dokazování Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2002, č. j. 7 C 234/95-252, jímž zčásti přiznal žalovaný nárok na základě smlouvy o dílo a částečně na základě vydání bezdůvodného obohacení z titulu prací provedených nad rámec smlouvy o dílo. K opětovně stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem, sp. zn. 19 Co 1790/2002, ze dne 14. 10. 2002, napadený rozsudek soudu I. stupně v tomto případě potvrdil. Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel dne 10. 1. 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ke stížnosti stěžovatele na průtahy v řízení reagoval místopředseda Nejvyššího soudu ČR přípisem, ve kterém konstatoval, že došlo k průtahům, a věc byla následně Nejvyšším soudem ČR neprodleně vyřízena usnesením, sp. zn. 29 Odo 166/2003, ze dne 27. 9. 2006. Nejvyšší soud ČR daným rozhodnutím stěžovatelem podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř]. 3. V postupu soudů stěžovatel shledává především porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujících, aby ve věci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Nepřiměřenou shledává stěžovatel dobu od prvního rozhodnutí o odvolání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1996, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně, do v pořadí třetího rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 4. 2002. Další prodlevu řízení pak stěžovatel spatřuje v řízení před Nejvyšším soudem ČR, kdy o dovolání podaném dne 10. 1. 2003 rozhodl Nejvyšší soud až po jeho urgenci usnesením ze dne 27. 9. 2006. Stěžovatel tak byl zkrácen nejen ve svém právu na projednání věci bez zbytečných průtahů, ale v důsledku neúměrně dlouhého řízení byl vystaven sankci úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 16 % p. a. od 10. 12. 1994 do zaplacení. Kromě toho došlo těmito prodlevami v řízení i k morální újmě, která v jeho postavení a profesi soukromého lékaře nepřispívá zejména společenské roli a vážnosti jeho postavení a dále způsobila jemu a jeho rodině psychickou újmu spočívající v dlouhodobé stresové zátěži a nejistotě, kdy a jak bude věc rozhodnuta. 4. Stěžovatel dále namítá porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujících, že všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni‚ každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem skutečnostem, a aby jeho záležitost byla vyřízena spravedlivě. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje zejména právo na to, aby soud zhodnotil a posoudil veškeré důkazy, vybral z nich důkazy relevantní a k těmto se vyjádřil a zároveň uvedl, proč nebyly některé důkazy či návrhy vzaty v úvahu. Jde zejména o výpověď stěžovatelovy manželky a výpovědi svědků H., K. a J. Odůvodnění rozsudku soudů je v tomto směru kusé a stěžovatel považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, když soud pouze uvádí, že jej nepřesvědčila výpověď uvedených svědků. Soud úplně pominul výpověď svědka J., kterou vůbec nehodnotil, z níž dle názoru stěžovatele vyplývá, že vady a nedodělky byly dodělávány svědkem K., o čemž vedlejší účastník věděl a souhlasil s tím, a že vady byly jeho pracovníkům řádně a včas vytýkány. Jeho výpověď tak dle stěžovatele vyvrací závěr soudu o tom, že vady reklamovány nebyly a že nebyly ani dohodnuty způsoby jejich odstraňování. Nejvyšší soud pak měl tyto stěžovatelem v dovolání namítané nedostatky posuzovat jako vady řízení a následně právní vady věci. Rovněž nelze podle názoru stěžovatele opomenout námitku promlčení, ke které se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že se nejedná v konkrétním případě o otázku zásadního právního významu, a že tvrzení o nesprávném právním posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah. V tomto směru stěžovatel shledává jeho odůvodnění jako kusé a nedostatečné a nereagující na to, že zřejmě došlo ke změně skutkových tvrzení vedlejším účastníkem a tudíž část nároku byla přiznávána z jiného titulu, a že tedy tzv. totožnost skutku nebyla a není zachována. Vedlejší účastník vznášel svůj nárok vůči stěžovateli ze smlouvy o dílo, aniž by byl tvrzen specifický rozsah prací. Byla-li následně minimálně část nároku přiznána z důvodu jiného, resp. z plnění bez právního důvodu, nelze v uvedeném posouzení shledávat zachování tzv. totožnosti skutku. Shora uvedené námitky byly soudy prvního a druhého stupně prakticky pominuty a Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí též tyto námitky vůbec nehodnotil, s tím, že zasahují do skutkových závěrů soudu, které nejsou předmětem dovolacího řízení. Stěžovatel s tímto postupem Nejvyššího soudu nesouhlasí, neboť podle jeho názoru je tento povinen přihlédnout k tomu, zda byly veškeré důkazy řádně zhodnoceny. Pokud tak není učiněno, což se v daném případě stalo, jedná se o jinou vadu řízení ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Pokud tedy ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odmítlo dovolání, aniž by hodnotilo či zohlednilo tyto námitky, porušilo rovnost zbraní, resp. právo na spravedlivý proces v části týkající se rovnosti účastníků. S ohledem na shora uvedené důvody stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a aby výslovně konstatoval, že v řízení vedeném před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7 C 234/95, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově. 6. Nejvyšší soud ČR ve svém obsáhlém vyjádření po rekapitulaci stěžovatelových námitek předně uvádí, že jakkoliv je jeho zájmem projednávat předkládaná dovolání co nejrychleji, v praxi může dojít, a ve stěžovatelově případu nepochybně došlo, i k průtahům v dovolacím řízení. Přitom poznamenává, že právě u věcí, jejichž přípustnost lze v dovolacím