IV.ÚS 197/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 197/21 ze dne 16. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Buzka a Marty Buzkové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 24 Cdo 1603/2020-29 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2020 č. j. 4 Co 168/2019-14, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je matkou stěžovatele. Každý ze stěžovatelů byl vlastníkem spoluvlastnických podílů ve výši id. 1/33 pozemků parc. č. X1 a X2, obou v katastrálním území Ďáblice. Katastrální úřad pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "katastrální úřad") oba uvedené pozemky sloučil rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016 č. j. OR-707/2014-101-241, a to pozemek parc. č. X2 do pozemku parc č. X1. Téhož dne spolu stěžovatelé uzavřeli darovací smlouvu, kterou stěžovatelka bezúplatně převedla svůj spoluvlastnický podíl k uvedenému pozemku parc. č. X1 na stěžovatele. Téhož dne podali návrh na vklad práva do katastru nemovitostí. Dne 5. 12. 2016 bylo stěžovatelům doručeno uvedené rozhodnutí katastrálního úřadu o sloučení pozemků. 3. Dne 30. 1. 2017 katastrální úřad vkladové řízení přerušil po dobu řízení o předběžné otázce o změnách geometrického určení a výměrách pozemků v katastrálním území Ďáblice, včetně dotčených pozemků. Dne 10. 7. 2017 katastrální úřad navrhovaný vklad stěžovatelů povolil s účinky ke dni podání návrhu. Stěžovatelé podali dne 25. 7. 2017 ke katastrálnímu úřadu proti uvedenému rozhodnutí "písemný nesouhlas", ve kterém tvrdili, že katastrální úřad chybně zapsal, že předmětem převodu vlastnického práva byl rovněž spoluvlastnický podíl k pozemku původně samostatně vedenému pod parc. č. X2. Spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku však předmětem převodu nebyl. Katastrální úřad odpověděl stěžovatelům sdělením ze dne 24. 8. 2017, že vklad zachoval. 4. Dne 22. 9. 2017 podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jíž se domáhala "zrušení" uvedeného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Tvrdila, že katastrální úřad povolil vklad v rozporu s návrhem a vkladovou listinou, což vede k její majetkové újmě. V žalobě stěžovatelka odkázala na § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). 5. Městský soud žalobu stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 93 C 4/2017-6 jako nepřípustnou podle § 250g odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud odkázal na § 18 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) [dále jen "katastrální zákon"], podle kterého proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení ani žaloba podle občanského soudního řádu. Městský soud označil stěžovatele jako dalšího účastníka řízení. 6. K odvolání obou stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil uvedené usnesení městského soudu. Vrchní soud zdůraznil, že žaloba stěžovatelky se netýkala "veřejnoprávní věci", neboť se dožadovala soudního zásahu ve věci "plynoucí ze vztahů soukromého práva". Příslušné jsou proto civilní soudy, nikoli soudy správní. Vrchní soud se ztotožnil s odmítnutím žaloby jako nepřípustné. Vytknul však městskému soudu, že žalobu nedoručil stěžovateli. Nelze ale pochybovat o tom, že žaloba byla stěžovateli známa a toto pochybení nemělo vliv na výsledek řízení. Konečně vrchní soud uvedl, že z předložených listin se podává, že stěžovatelé si byli vědomi sloučení uvedených pozemků již před uzavřením smlouvy o převodu a podáním návrhu na vklad. Neměla-li stěžovatelka v úmyslu převést spoluvlastnický podíl ke sloučenému pozemku, měla po sloučení upravit návrh tak, aby si ponechala spoluvlastnický podíl odpovídající výměře zaniklého (sloučeného) pozemku. Je proto na stěžovatelích, aby se mezi sebou vypořádali podle jejich vůle. 7. Proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu podal dovolání toliko stěžovatel, teprve v řízení o dovolání zastoupen advokátem. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné, když stěžovatel zformuloval podle něj dosud nevyřešené právní otázky, na kterých rozhodnutí vrchního soudu nezávisí. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé nejprve tvrdí, že vyčerpali opravné prostředky jen pro to, aby se jejich věcí mohl zabývat Ústavní soud. Upozorňují, že v předcházejících řízeních převážně nebyli právně zastoupeni, a proto nenavrhli soudům přerušit řízení a věc Ústavnímu soudu předložit podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. 9. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy chybně o žalobě stěžovatelky rozhodly v řízení podle části páté o. s. ř. Stěžovatelka se přitom výslovně dožadovala přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu v režimu správního soudnictví; jako žalovaného označila katastrální úřad, žalobu doručila správnímu úseku městského soudu, nikoli Obvodnímu soudu pro Prahu 8, jenž by byl příslušný k rozhodnutí v řízení podle části páté o. s. ř. Městský soud proto měl vyzvat k "odstranění rozporu". Stěžovatel v řízení před městským soudem neobdržel usnesení o svém účastenství, ani žalobu a výzvu k vyjádření k ní. 10. Stěžovatelé zdůrazňují, že § 18 odst. 4 katastrálního zákona, na který odkazovaly obecné soudy, se týká jen rozhodnutí, jímž byl vklad proveden řádně. Ve věci stěžovatelů však šlo o jiný vklad, než jaký měl katastrální úřad provést - jimi navrhovaný vklad ve skutečnosti proveden nebyl. Cílem stěžovatelů v celé věci přitom je oprava provedení vkladu do katastru nemovitostí, aby odpovídal jejich vůli a stavu katastrálního operátu ke dni podání návrhu. Katastrální úřad vklad provedl jinak, než jak byl navržen. Přitom ke dni podání návrhu zaknihovaný stav odpovídal jejich vůli vyjádřené ve smlouvě o převodu a návrhu na vklad. Stěžovatelé nemohli za přerušení řízení původní návrh nahradit návrhem jiným, vztahujícím se k neexistujícímu zápisu. Dosažení tohoto cíle je možné toliko ve správním soudnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní stížnost však není přípustná v části týkající se stěžovatele, neboť proti napadenému usnesení vrchního soudu nepodal dovolání. Každý ze stěžovatelů v předchozím řízení vystupoval samostatně, a bylo proto na samotném stěžovateli, aby vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Naopak, ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná, neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, dojde-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li taková vada zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z