IV.ÚS 197/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 197/23 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ANO..., s. r. o., sídlem Mickiewiczova 548/1a, Havířov, zastoupené Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou, sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 33 Cdo 2752/2022-352, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2022 č. j. 8 Co 245/2021-312 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. února 2021 č. j. 116 EVC 1/2018-286, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Dariusze Gałka, konkurzního správce dlužníka GPOiW NATURA Spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, sídlem Lipnowska 20, Dobrzyń nad Wisłą, Polská republika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 22. 10. 2018 se vedlejší účastník domáhal vydání evropského platebního rozkazu, když požadoval po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 148 703,41 PLN. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") zjistil, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena kupní smlouva v písemné podobě, dodávky zboží (mražené zeleniny) byly uskutečňovány na základě dlouholeté obchodní spolupráce. Zboží bylo stěžovatelce dodáváno v průběhu let 2016 až 2018 postupně v návaznosti na jednotlivé objednávky, a to předáním přepravní společnosti, kterou zajišťovala stěžovatelka. Vedlejší účastník toto tvrzení prokázal v každém jednotlivém případě přeložením přepravních CMR listů. Stěžovatelka však neuhradila žádnou z celkem deseti faktur (jejichž splatnost vždy činila 60 dnů ode dne vystavení), a to ani částečně. 3. Stěžovatelka podala proti evropskému platebnímu rozkazu odpor a u jednání dne 23. 10. 2019 vyjádřila s žalobou nesouhlas, neboť se vymezila proti tvrzení vedlejšího účastníka, že zboží bylo dodáno řádně, v některých případech totiž nebylo dodáno vůbec. Stěžovatelka údajně opakovaně upozorňovala vedlejšího účastníka na špatnou jakost dodávaného zboží a na vznikající škodu. Okresní soud poučil stěžovatelku podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a vyzval ji, aby doplnila svá skutková tvrzení a důkazně je podložila. U jednání okresního soudu dne 11. 2. 2020 učinili účastníci řízení nespornými některá tvrzení, přičemž sporné mezi nimi zůstalo především to, že stěžovatelka uvedla, že právní nárok vedlejšího účastníka neexistuje, neboť zanikl započtením. Nárok na slevu z kupní ceny si stěžovatelka vyčíslila ve výši 904 023,24 Kč. Stěžovatelka byla opětovně vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aby doplnila svá skutková tvrzení a důkazně je podložila, zejména aby vysvětlila, jak dospěla k částce ve výši 904 023,24 Kč, taktéž aby uvedla, jak proběhlo započtení a kdy bylo doručeno do sféry vlivu vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nebyla schopna uvést a důkazně podložit den a konkrétní způsob reklamace u jednotlivých faktur. Částka ve výši 904 023,24 Kč měla činit slevu z kupní ceny, která byla uplatněna dopisem ze dne 20. 10. 2019, kterým bylo zároveň provedeno započtení vůči nároku vedlejšího účastníka v rámci procesní obrany. Okresní soud uzavřel, že ohledně údajně absentujících dodávek zboží z provedených důkazů vyplývá, že zboží bylo dodáno ve všech případech. Jde-li o procesní obranu stěžovatelky spočívající v jednostranném započtení, okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka i přes opakované výzvy podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu neunesla povinnost tvrzení a břemeno důkazní. Okresní soud tak rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 148 703,41 PLN (výrok I.) a dále jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 134 517,17 Kč (výrok II.). 4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledal napadený rozsudek okresního soudu věcně správným, a proto jej potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 14 326 Kč (výrok II.). 5. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uvádí, že okresní soud založil závažnou vadu řízení, která byla následně akceptována i krajským soudem a Nejvyšším soudem. Uvedené pochybení spočívá v tom, že okresní soud se odmítl zabývat její procesní obranou, tj. námitkou započtení žalované částky oproti pohledávce stěžovatelky za vedlejším účastníkem z titulu slevy z kupní ceny za dodané zboží. Důvodem, proč se okresní soud odmítl zabývat touto námitkou, bylo údajně nedostatečné tvrzení stěžovatelky, s čímž však stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila tabulku k jednotlivým fakturám, ze kterých uplatňovala slevu z kupní ceny. 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že její tvrzení byla dostatečná, neboť okresní soud k jejím tvrzením započal s prováděním dokazování, když vyslechl svědkyni L. Svárovskou. Následně se však dalšími provedenými důkazy (výslechem dalších svědků) odmítl zabývat s odůvodněním, že jsou nadbytečné, a to za situace, kdy tvrzení stěžovatelky nebyla prokázána jinými důkazy. Tyto důkazy tak stěžovatelka považuje za spadající do kategorie tzv. opomenutých důkazů, jejichž existence zakládá porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatelka dále uvádí, že při posouzení, zda byla splněna povinnost tvrzení, musí být brána v úvahu praxe zavedená mezi stranami. Nelze tak předpokládat, že komunikují-li strany mezi sebou neformálně, formou e-mailů a telefonicky, nelze požadovat, aby reklamace byly činěny písemně a že bude možné k jednotlivým objednávkám dokládat reklamační dopisy. Její tvrzení, že k reklamaci docházelo telefonicky nebo i ústně, nelze považovat za nedostatečné. Nadto soudy nezohlednily, že šlo o zboží podléhající rychlé zkáze. Postup soudů, které uvedené požadují, je nutno považovat za přepjatě formalistický, a rozhodnutí za překvapivé, porušující základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Stěžovatelka se domnívá, že odmítnutí provedení důkazu pro nadbytečnost, aniž by byl zcela objasněn skutkový stav, odporuje judikatuře Nejvyššího soudu k otázce nadbytečnosti důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka využila všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. 12. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka ústavní stížností primárně rozporuje závěr soudů, že neunesla břemeno tvrzení, které nelze nahrazovat prováděním dokazování ke konkrétní otázce. Vedlejší účastník zahájil řízení žalobou podanou proti stěžovatelce, v níž jí bylo vytknuto, že neuhradila kupní cenu mražené zeleniny uvedenou v celkem deseti fakturách. Stěžovatelka při své procesní obraně uvedla, že některé dodávky nebyly doručeny vůbec, zbylé dodávky pak nebyly doručeny řádně, neboť zboží nesplňovalo požadavky jakosti. Stěžovatelka byla opakovaně poučena v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění svých skutkových tvrzení, k