IV.ÚS 1971/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1971/23 ze dne 1. 11. 2023 N 157/121 SbNU 9 Právo poškozeného vyjádřit se k dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 7 Tdo 313/2023-1181, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, Nejvyššího státního zastupitelství a Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Radou, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 7 Tdo 313/2023-1181, byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu (poznámka ÚS: stěžovatel ho na některých místech návrhu chybně označuje jako rozsudek), neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva nebýt podroben nuceným pracím podle čl. 9 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na zvláštní ochranu dítěte a na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny, práva na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel v trestním řízení, vedeném proti obviněnému Pavlu B., vystupoval v roli poškozeného. V tomto trestním řízení soudy rozhodovaly i o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatel se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap. 3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ve věci rozsudkem ze dne 15. 6. 2022 č. j. 1 T 47/2020-1060 rozhodl tak, že obviněný byl ve vztahu ke stěžovateli pravomocně uznán vinným ze zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dále byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 85 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy je primárně vymezena na částku 200 000 Kč a okresní soud vzal za prokázané, že dílčí náhradu této nemajetkové újmy obviněný v částce 115 000 Kč již poskytl). Náhrada škody byla přiznána rovněž dalším poškozeným. Proti rozsudku okresního soudu se obviněný Pavel B. odvolal. 4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 11 To 225/2022-1123 podané odvolání zamítl. Výrok o náhradě škody zůstal nezměněn. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný Pavel B. dovolání. 5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž bylo odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy zamítnuto, a v těchto výrocích byl zrušen také rozsudek okresního soudu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy došlo k situaci, že obviněný Pavel B. je pravomocně odsouzen, trestní řízení skončilo (ústavní stížnost Pavla B. odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1505/23 jako zjevně neopodstatněný návrh), ale o nárocích poškozených, se kterými se k trestnímu řízení připojili, nebylo nijak rozhodnuto (a nebyli s nimi ani odkázáni do civilního řízení). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že mu postupem Nejvyššího soudu byla upřena možnost se svého nároku na nemajetkovou újmu domoci soudní cestou. Jejich uplatnění v jiném (občanskoprávním) řízení nepřipadá z důvodu promlčení v úvahu. Stěžovatel se tedy dostal do situace, kdy nemá možnost se domoci nápravy jím způsobené újmy v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu. 7. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že okresní soud přiznal poškozeným náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 a 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž však měl postupovat podle § 2958 a 2959 občanského zákoníku. Nejvyšší soud okresnímu soudu vytkl, že neuvedl, jaké konkrétní nároky, které vyplývají z ustanovení § 2958 občanského zákoníku, poškozeným přiznal, a tím pádem je výrok podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nejasný, nepřezkoumatelný a nemůže pro rozpor s § 2958 občanského zákoníku obstát. 8. Nejvyšší soud vytkl okresnímu soudu nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a dále svůj postup odůvodnil tím, že ani poškození v návrzích nijak nespecifikovali své nároky co do jejich konkrétního druhu. Nejvyšší soud zpochybnil, že by stěžovatel coby poškozený svůj nárok uplatnil řádně ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu. Toto tvrzení Nejvyššího soudu stěžovatel rozporuje a odkazuje na obsah spisu, z něhož jasně vyplývá, že v rámci nemajetkové újmy požadoval náhradu duševních útrap. 9. Dále stěžovatel namítá, že odsouzený Pavel B. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nepodal odvolání a dokonce začal poškozeným škodu postupně splácet. Výrok Nejvyššího soudu, že se zrušuje rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání odsouzeného proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy, je tedy chybný, neboť takové odvolání odsouzeným nikdy podáno nebylo. Krajský soud o náhradě škody vůbec nerozhodoval. Stěžovatel proto zdůrazňuje, že za situace, kdy odvolání odsouzeného Pavla B. nikdy nesměřovalo vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy, je postup Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem. Dovolání odsouzeného v této části nemělo být vůbec přípustné a jako takové mělo být v části brojící proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy odmítnuto. 10. Současně je pro stěžovatele zarážející, že se o dovolání odsouzeného Pavla B. dozvěděl až z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tak v roli poškozeného neměl vůbec možnost se k dovolání vyjádřit a finální usnesení Nejvyššího soudu je pro něj nanejvýš překvapivé. III. Vyjádření účastníků řízení 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud jako účastník řízení a Nejvyšší státní zastupitelství a Pavel B. jako vedlejší účastníci řízení. 12. Nejvyšší soud ve vyjádření opakuje argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení. Shrnuje, že výroky o náhradě škody (tzv. adhezní) zrušil proto, že byly nepřezkoumatelné, nebyly řádně odůvodněné a opíraly se o nedostatečně specifikované návrhy poškozených. Podrobně vysvětluje, proč tyto výroky nemohly obstát. Současně vyvrací argumentaci stěžovatele, že by snad nebyl Nejvyšší soud oprávněn k dovolání obviněného Pavla B. přezkoumat (a zrušit) výroky o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy (a výrok o odkázání poškozených na občanskoprávní řízení). Odvolací soud byl podle § 254 odst. 3 trestního řádu povinen přezkoumat i výroky o náhradě škody, a proto bylo i dovolání Pavla B. v tomto rozsahu přípustné. Nejvyšší soud připouští, že jeho postupem mohl být stěžovatel poškozen, protože i pokud bylo odůvodnění okresního soudu ve vztahu k adhezním výrokům nedostatečné, stěžovatel neměl možnost se proti tomu bránit a chybný postup obecných soudů mu jistě nelze klást k tíži. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že postupem obecných soudů bylo rovněž zasaženo do práva obviněného na spravedlivé řízení, což si vyžádalo jeho zásah. 13. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření přiznává ústavní stížnosti jistou míru relevance. Poukazuje jednak na stěžovatelovo podání, učiněné před okresním soudem, kterým stěžovatel uplatnil podle § 43 odst. 3 trestního řádu svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Obsah tohoto podání hodnotí Nejvyšší státní zastupitelství stran splnění zákonných náležitostí jako zcela dostačující. Současně ale připomíná, že výroky o náhradě škody poškozeným byly napadeným usnesením Nejvyššího soudu zrušeny především s ohledem na nedostatečné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Údajně nemohlo dojít ani k promlčení nároku, jak se stěžovatel domnívá, a stěžovatel se tak může svých nároků domáhat formou občanskoprávní žaloby. 14. Vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel v ní však pouze podrobněji rozvedl svoji argumentaci, obsaženou již v ústavní stížnosti, a proto není nutno ji podrobně reprodukovat. 15. Pavel B. ve vyjádření souhlasí s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje jeho závěr, podle kterého nebyly nároky poškozených na náhradu nemajetkové újmy uplatněny řádně ve smyslu § 43 odst. 3 trestní