IV.ÚS 1972/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1972/21 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Cisterciácké opatství Porta coeli, sídlem Porta coeli 1001, Předklášteří, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 28 Cdo 1348/2021-334 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2021 č. j. 13 Co 259/2019-287, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a. s., sídlem Žitavského 1178, Praha-Zbraslav, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 7. 2019 č. j. 25 C 420/2015-174 v I. a II. výroku tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že druhá vedlejší účastnice je vlastnicí pozemků parc. č. st. 405, parc. č. 496/12 a parc. č. 496/17 v kat. úz. Předklášteří (I. výrok) a pozemku parc. č. 116 v kat. úz. Nelepeč (II. výrok). Dále krajský soud znovu rozhodl o poplatkové povinnosti první vedlejší účastnice (III. výrok) a o nákladech řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (IV. a V. výrok). Podle zjištění obou obecných soudů je stěžovatelka oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou původním majetkem církve a byly jí odňaty v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s předmětnými pozemky bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními [§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12. 2012), eventuálně § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění do 31. 12. 2012)], když byly při privatizaci převedeny z majetku státu kupní smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku dne 21. 8. 1992, s účinky ke dni 1. 9. 1992, obchodní společnosti REMET engineering, spol. s r. o. Podle závěru krajského soudu však již pozemky nejsou vlastnictvím státu (druhé vedlejší účastnice), neboť kupující nabyla předmětné pozemky v dobré víře a ke ztrátě dobré víry držitele nedošlo ani poté, co byly kupní smlouvou ze dne 26. 11. 1992 převedeny na obchodní společnost LOMY, spol. s r. o. Obě společnosti byly oprávněnými držiteli (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen "obč. zák.") předmětných pozemků, měly je v držbě nepřetržitě 10 let a vlastnické právo k nim nabyla (ke dni 1. 9. 2002) obchodní společnost LOMY, spol. s r. o., vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Takto originárně nabyté vlastnické právo následně přešlo na právní nástupkyni vydržitele - první vedlejší účastnici. Krajský soud dovodil, že posuzovaná věc patří k výjimečným případům, kdy jsou dány okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí ochrany první vedlejší účastnice a odůvodňující prolomení blokačních ustanovení, jež spočívají v dobrověrném nabytí pozemků, u nichž by bezpečně nebyly naplněny předpoklady pro pozdější naturální restituci [jde o pozemky zastavěné stavbami sloužícími k provozu lomu a jsou na nich umístěny těžební technologie, příp. s takovými stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k jejich užívání, což představuje překážku restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Prolomení blokačních ustanovení nebrání ani okolnost, že na základě dohod s povinnou osobou byly stěžovatelce vydány části některých pozemků tvořící okrajovou část těžebního areálu, zatímco převážná část těžby probíhá na pozemku parc. č. 496/12, kat. úz. Předklášteří, který je předmětem tohoto řízení. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl (I. výrok) s tím, že není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak. Nejvyšší soud též rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší soud konstatoval, že obstojí-li jako správný dovoláním napadený závěr o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, nemůže být dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení otázky, jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně podmínky funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., či okolností zakládající některou z výluk naturální restituce podle § 8 téhož zákona. Nejvyšší soud dále uvedl, že ve výjimečných případech lze i v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. řešit otázku, bude-li v případně navazujícím "restitučním řízení" možné předmětný majetek vydat oprávněné osobě. Je-li rozsudek krajského soudu založen na skutkových zjištěních, že k nabytí předmětných nemovitostí došlo v dobré víře, a že není možná naturální restituce předmětného pozemku oprávněnou osobou z důvodu překážky zastavěnosti pozemku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nelze ani v tomto směru dovodit rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud pochybily při řešení otázky dobré víry nabyvatelů, potažmo nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením. Stěžovatelka zpochybňuje i zjištění obecných soudů čerpaná z privatizačního projektu (soudem provedený "výklad" jeho ustanovení) co do možné vědomosti nabyvatele předmětných nemovitých věcí o jejich vyloučení z privatizace (obchodní společnosti, které postupně nabývaly pozemky, byly navzájem majetkově a personálně propojené, takže se mohly seznámit se všemi relevantními skutečnostmi), argumentuje dále tím, že informace o povaze nemovitých věcí coby historického církevního majetku byly obecně známé. Dobrá víra v to, že nedochází k převodu majetku v rozporu s blokačními ustanoveními tak u konkretizovaných obchodních společností nemohla být objektivně dána. Dobrou víru je přitom třeba hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska držitele samotného. Současně dovozuje, že jí nelze klást k tíži, že před uplynutím vydržecí doby neupozornila nabyvatele předmětných nemovitostí na jejich církevní původ, nebylo-li v rozmezí let 1992 až 2002 známo, zda a v jakém rozsahu a podobě dojde k restituci církevního majetku, a jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně výluk dle § 8 téhož zákona, resp. k jakému okamžiku měla být zkoumána podmínka funkční souvislosti podle § 7 tohoto zákona, přičemž argumentuje v této souvislosti i tím, že jí již byly vydány jiné nemovité věci v téže oblasti. Dále zpochybňuje i závěr soudů, že jsou dány okolnosti mimořádné povahy působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany nabyvateli předmětných nemovitých věcí. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 5. První vedlejší účastnice z vlastního podnětu Ústavnímu soudu zaslala vyjádření, v němž rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a reprodukovala svá předchozí procesní vyjádření. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále