IV.ÚS 1973/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1973/17 ze dne 17. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele N. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 10. 2007, č. j. KZV 86/2007-31, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 5 T 68/2011-5919, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 2 To 86/2015, a proti jinému zásahu spočívajícímu ve vyrozumění Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. Ntn 67/2017, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jakožto účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části právního předpisu se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2017, doplněnou podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2017 a dne 4. 12. 2017, která splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a konstatování nezákonnosti shora specifikovaného vyrozumění Nejvyššího soudu s tvrzením, že těmito rozhodnutími a tímto jiným zásahem došlo k porušení jeho práva na o vlastní záležitosti zákonným a nestranným soudem zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2, práva na obhajobu a bezplatnou právní pomoc zaručených čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Jelikož porušení některých těchto základních práv spatřuje stěžovatel v aplikaci ustanovení § 265d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jež považuje za protiústavní, spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto ustanovení. 3. Stěžovatel rovněž uvedl, že splnění předpokladů přípustnosti své stížnosti ve vztahu ke shora specifikovaným rozhodnutím spatřuje v tom, že byť proti nim podal dovolání nikoliv prostřednictvím obhájce, jeho stížnost splňuje podmínky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž byla podána ve lhůtě kratší než jeden rok ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem. Za takový den stěžovatel považuje doručení písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, který byl vyhlášen dne 31. 8. 2016. 4. Přesah stížnosti nad zájmy stěžovatele spatřuje stěžovatel především v tom, že právní úprava dovolacího řízení dle trestního řádu je protiústavní, což dopadá na podstatně širší okruh osob než je stěžovatel. I pokud by protiústavnost nebyla konstatována, Nejvyšší soud ustáleně postupuje ústavně nekonformním způsobem. Podstatně širšího okruhu osob se pak dotýká i námitka stěžovatele ohledně přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem, který k němu dal souhlas, jakož i námitka odnětí zákonnému soudci. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 5. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro podezření, mimo dalšího skutku, o němž se vedlo jiné řízení, ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 148 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2003. V návětí specifikovaným usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele do usnesení o zahájení trestního stíhání. 6. V návětí konkretizovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "soud nalézací") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let a k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 10.000,- Kč. Výrok o trestu tohoto rozsudku byl z podnětu odvolání podaného stěžovatelem zrušen v návětí individualizovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "soud odvolací") a nově bylo rozhodnuto, že se upouští od uložení souhrnného trestu, neboť dříve uložený trest byl dostatečný. Odvolání podané státním zástupcem odvolací soud zamítl. V poučení pak odvolací soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání, které stěžovatel může podat pouze prostřednictvím obhájce a že jinak se takové podání nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. 7. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, učinil tak však sám, tedy nikoliv prostřednictvím obhájce. Ve svém dovolání stěžovatel současně žádal o ustanovení obhájce. Nejvyšší soud na jeho dovolání reagoval v návětí uvedeným vyrozuměním (dále jen "předmětné vyrozumění"), v němž stěžovateli sdělil, že jeho podání se dle § 265d odst. 2 trestního řádu nepovažuje za dovolání, neboť je stěžovatel nepodal prostřednictvím svého obhájce, a proto bylo postoupeno ministerstvu spravedlnosti jako možný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. O stěžovatelově žádosti o bezplatnou právní obhajobu bylo pak rozhodnuto až po doručení předmětného vyrozumění, a to negativně. III. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení 8. Argumentace stěžovatele je koherentní s jeho postojem v průběhu předcházejícího trestního řízení. Stěžovatel tak brojí proti 1) porušení práva na obhajobu; 2) absenci výzvy k odstranění vad dovolání; 3) nevyčerpání předmětu odvolání; 4) rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem, který k němu dal pokyn; 5) nezpřístupnění tzv. pomocného vyšetřovacího spisu stěžovateli; 6) odnětí zákonnému soudci; 7) nezákonnosti odposlechů; 8) nezákonnosti výslechu spoluobviněné; 9) nezákonnosti domovní prohlídky. Tyto námitky je možno přiblížit následovně: 9. Ad 1) stěžovatel rozsáhle argumentuje pro závěr, že ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu představuje porušení práva na osobní obhajobu. Stručně řečeno, stěžovatel toto porušení spatřuje ve skutečnosti, že dovolání lze v trestním řízení podat toliko prostřednictvím obhájce, přičemž vlastnoruční dovolání podané samotným obviněným se dle trestního řádu za dovolání ani nepovažuje. Právo na osobní obhajobu je ovšem zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny, který omezení nepřipouští. V situacích, kdy obviněný nemá obhájce, je tak zbaven možnosti dovolání podat, což porušuje principy zakotvené v čl. 4 odst. 2, 4 Listiny a ve skutečnosti jde o zneužití institutu povinného zastoupení obhájcem k porušení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu. Stěžovatel rovněž ve srovnání s jinými právními řízeními dospívá k závěru, že trestní řízení se vymyká tím, že nestanovuje povinnost vyzvat osobu, která sama podala dovolání, k odstranění vad. Stěžovatel na toto téma dále rozvíjí řadu teoretických úvah a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jež má dle jeho názoru podporovat tuto jeho námitku. 10. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že dne 17. 11. 2016 spolu s odůvodněním stížnosti proti usnesení, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání bezplatné obhajoby, si podal další žádost o přiznání bezplatné obhajoby, neboť se dle jeho názoru změnila situace, přičemž zatímco tuto jeho stížnost ze dne 17. 11. 2016 zamítl odvolací soud a o jeho nové žádosti ze dne 17. 11. 2016 nebylo nikdy rozhodnuto. Stěžovatel si proto podal spolu se svým dovoláním novou žádost o přiznání bezplatné obhajoby a o ustanovení obhájce, o této nebylo nijak rozhodnuto až do doby, než mu bylo doručeno předmětné vyrozumění, že se jeho podání nepovažuje za dovolání, a až poté přípisem nalézacího soudu ze dne 16. 5. 2017 byl stěžovatel informován o tom, že lhůta k podání dovolání již uplynula, a proto o jeho žádosti nelze rozhodnout. 11. Dle stěžovatele obecné soudy pochybily již jen tím, že mu právo na bezplatnou obhajobu nepřiznaly, neboť stěžovatel pro ně splňoval podmínky a v nesouvisejícím občanskoprávním řízení mu bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. 12. Dále k této námitce stěžovatel uvedl, že i kdyby Ústavní soud shledal ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu za souladné s ústavním pořádkem, Nejvyšší soud se dopustil jeho ústavně nekonformního výkladu. Dle s