IV.ÚS 1973/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1973/19 ze dne 26. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Junka, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 28 Cdo 689/2019-399, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že v důsledku toho došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 28 C 42/2011-223 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") nahradil projev vůle žalované vedlejší účastnice (dále jen "žalovaná") uzavřít se stěžovatelem (jako žalobcem) smlouvu o převodu pozemků p. č. X1 a X2 v katastrálním území Jizerka (výrok I), zamítl žalobu v části, kde se stěžovatel domáhal, aby žalovaná byla povinna na uspokojení jeho nároku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), převést část pozemku p. č. X3 v katastrálním území Jizerka o výměře 6 046 m2 (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 34 151,84 Kč (výrok III). 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 72 Co 375/2016-294 rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 1 500 Kč (výrok II) a že žalovaná je povinna společně a nerozdílně s Milanem Vrkoslavem a Hanou Vrkoslavovou (jako vedlejšími účastníky na její straně) zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31 520,50 Kč (výrok III). 4. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 3546/2017-353 rozsudek městského soudu v "měnící" části výroku I, jakož i ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že pozemek p. č. X3 (na žádost stěžovatele rozdělený geometrickým plánem na pozemky p. č. X4 a X5) obklopuje dům vedlejších účastníků, žalovaná jej pronajala vedlejším účastníkům nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016 za účelem drobné zemědělské činnosti, přičemž vedlejší účastníci podali žádost o jeho úplatný převod podle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Proto uzavřel, že pozemek p. č. X4 by nemohl být zařazen do veřejné nabídky žalované podle § 11a zákona o půdě a že názor městského soudu, že jde o pozemek vhodný k uspokojení restitučního nároku, tak správný není. 5. Následně městský soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 72 Co 375/2016-378 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II potvrdil, stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč, žalované uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 18 029 Kč a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům na straně žalované náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů v částce 12 342 Kč. 6. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s jeho závazným právním názorem vysloveným ve výše označeném rozsudku. II. Stěžovatelova argumentace 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho právní jistoty, když rozhodl v rozporu s dosud učiněnými závěry nejvyšších instancí, se zavedenou praxí a s tím, jak je rozhodováno ve vztahu k podmínkám vydání požadovaného pozemku jako náhradního podle zákona o půdě v obdobných případech jiným oprávněným osobám. Nejvyšší soud v souvislosti s "vhodností" požadovaného pozemku dovodil, že by musel být zařaditelný do veřejné nabídky, nebýt zde liknavého postupu státu, a uvedl, že setrvává na názoru, dle něhož v případě pozemku, jenž není zařaditelný do veřejné nabídky jako celek, nelze převést jako náhradní pozemek ani jeho část. 8. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání, resp. do jím nabytého práva uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku. Dle něho je běžnou praxí vypořádání restitučních nároků převádět části pozemků oddělené geometrickými plány, a to s ohledem na skutečnost, že ne všechny pozemky jsou v celém rozsahu k danému účelu vhodné; samotný Nejvyšší soud se opakovaně vyslovil v tom smyslu, že v každém jednotlivém případě je třeba posoudit, zda plochy bezprostředně souvisejí se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu, a že při závěru opačném je třeba zvážit možnost geometrického oddělení pozemkových částí, které tyto vlastnosti nevykazují, a jejich vydání oprávněným osobám. V této souvislosti poukazuje na usnesení ze dne 21. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 155/2016-252, kde Nejvyšší soud měl tento postup aprobovat, a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (135/2018 Sb.). 9. Nejvyšší soud se dle stěžovatelova názoru odchýlil od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, neboť nájemní smlouva mezi žalovanou a vlastníky sousedního pozemku nemůže převodu bránit, přičemž opakovaně bylo nejvyššími soudními instancemi konstatováno, že převody jsou prioritní, a praxe žalované, upřednostňující převody pozemků třetím osobám před uspokojováním nároku osob oprávněných, byla předmětem kritiky právě ze strany Nejvyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na jeho rozsudek ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) a sp. zn. Pl. ÚS 35/17. 10. Stěžovatel napadené rozhodnutí považuje za zásah do jistoty, že skutkově obdobné věci budou rozhodovány stejně, upozorňuje, že jeho rodina byla perzekuována totalitním režimem a že ani po 27 letech se nedočkal nápravy, a namítá, že jde o opětovný zásah do jeho ústavně zakotveného vlastnického práva, neboť mu byl odebrán majetek, který před téměř dvěma a půl lety pravomocně získal jako náhradu za způsobené příkoří. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnost