IV.ÚS 1973/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1973/22 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, sídlem Veleslavínova 93/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 377/2022-1156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 68 Co 413/2020-1098 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. července 2020 č. j. 13 C 6/2016-979, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces a právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 1 904 956,94 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 42 940 420,66 Kč s příslušenstvím a dále zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 44 845 377,60 Kč od 15. 11. 2016 do 8. 7. 2017 (výrok II), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 725,34 Kč (výrok III), vedlejší účastnici zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 489,70 Kč (výrok IV) a stěžovateli zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 223,14 Kč (výrok V). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel byl nezákonně trestně stíhán pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (dále jen "držení pornografie"), pročež mu vznikl nárok jednak na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení [§ 13 odst. 1 věta třetí a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], ve výši 47 500 Kč, přičemž vedlejší účastnice z tohoto titulu stěžovateli uhradila již 50 000 Kč, jednak na náhradu škody v podobě ušlého zisku [§ 26 zákona č. 82/1998 Sb., § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] ve výši 1 720 273 Kč a dále na náhradu nákladů (§ 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) vynaložených na obhajobu ve výši 81 130,50 Kč s daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), cestovné ve výši 17 553,44 Kč a znalečné ve výši 86 000 Kč, jakož i na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, kterou mu již vedlejší účastnice uhradila (§ 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Nároky přesahující výše uvedené částky obvodní soud neshledal oprávněnými a v této části žalobu zamítl. 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku I co do částky 1 720 273 Kč s příslušenstvím a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 100 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 16 845 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), ve výrocích III až V jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Změna rozsudku obvodního soudu v částce 100 000 Kč se týkala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli v důsledku nezákonného trestního stíhání. 4. Proti části výroku II tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku II změněn a potvrzen, brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že směřuje-li proti rozhodnutí městského soudu o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 3 051 182 Kč, pak je vadné, neboť postrádá obligatorní náležitosti (údaj, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí), a že ve zbývající části není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že dne 22. 12. 2011 policejní orgán zahájil jeho nezákonné trestní stíhání pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a přijímání úplatku (dále jen "věc dálnice") a že v souvislosti s tím byly provedeny nezákonné domovní prohlídky, při nichž byly zajištěny materiály, na jejichž základě bylo jeho trestní stíhání rozšířeno o věc držení pornografie. Ve vazbě strávil osm měsíců, přičemž s ohledem na rozšíření trestního stíhání o mravnostní delikt, navíc páchaný na dětech, to mělo mimořádně negativní dopad do jeho integrity. 6. Soudům všech stupňů stěžovatel vytýká, že odškodňovací řízení v této věci (tj. držení pornografie) nespojily podle § 112 odst. 1 o. s. ř. s odškodňovacím řízením ve věci dálnice, ačkoliv to opakovaně navrhoval. Kromě zájmu na hospodárnosti řízení argumentoval především faktickou nemožností oddělit jednotlivé nároky z nezákonných trestních řízení, které mají původ v řízení společném, což vedlo ke zhoršení jeho procesního postavení, neboť bylo neřešitelným úkolem oddělit vznik škody, stejně jako zejména vznik a výši nemajetkové újmy, která vznikala v jednom časovém úseku a v jednom řízení. Také vedlejší účastnice odmítá odpovědnost s odůvodněním, že se mu nepodařilo prokázat, že konkrétní újma má původ právě v tom kterém trestním stíhání, které on, veřejnost i média vnímali jako jeden celek. Bylo tak na něj kladeno v zásadě nesplnitelné břemeno, aby prokázal a tvrdil újmu z řízení, které se překrývalo s dalším, kdy obě byla vedena pod jednou spisovou značkou, a to po dobu, kdy mu vznikla největší újma. V důsledku nespojení obou řízení podle stěžovatele došlo k porušení principu "rovnosti zbraní". 7. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na vzniklé obtíže při dokazování, kdy se v obou odškodňovacích řízeních vedlo stejné dokazování, přičemž svědci a znalci nebyli schopni se vyjádřit k jednotlivým škodám a újmám v tom kterém řízení, resp. je odlišit. Náklady řízení pak několikanásobně přesáhly doposud přiznané odškodnění a samostatně vedená odškodňovací řízení měla negativní dopad na jeho psychiku, neboť byl nucen opakovaně prožívat útrapy při každém soudním jednání. 8. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se patrně řádně neseznámil s obsahem dovolání, neboť v něm podrobně rozvedl, proč nespojení věcí vedlo ke zhoršení jeho procesního postavení, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347) a ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1669/14 (N 40/84 SbNU 459)] doplňuje, že tam, kde by samostatné projednání věci představovalo zásah do ústavně zaručených práv, je soud povinen řízení spojit, a že v posuzované věci nešlo jen o náklady řízení (jako ve výše zmíněných věcech), ale i o zhoršení jeho procesního postavení. Stěžovatel má za to, že "izolované" posouzení jednotlivých nároků nemůže být reflektováno do odpovídajícího zadostiučinění, přičemž upozorňuje, že na tyto skutečnosti opakovaně poukazoval a navrhoval spojení obou věcí, soudy mu však nevyhověly. 9. Stěžovatel vysvětluje, že samostatnou žalobu podal z důvodu šestiměsíční promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Odmítá argument, že nespojením věcí se mu dříve dostane zadostiučinění, neboť řízení ve věci dálnice stále běží a dosud nebylo vydáno ani prvoinstanční meritorní rozhodnutí, a poukazuje na to, že i městský soud v úvaze ohledně ušlého zisku uvedl, že nelze obě trestní stíhání od sebe izolovat. Dále vysvětluje, proč oba případy nelze posuzovat samostatně, namítá, že musel hradit náklady dvou sporů, a vytýká soudům, že v