IV.ÚS 1975/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1975/16 ze dne 28. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 13 Co 276/2015-319, a proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 6. 2015, č. j. P 57/2014-124, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatele (dále jen "nezletilý") a o výživném, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nezletilý byl svěřen do péče matky, otci bylo stanoveno výživné ve výši 3.700,- Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o dlužném výživném od 1. 11. 2013 do 31. 3. 2016 ve výši 84.641,- Kč a stanovena úprava styku otce s nezletilým. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Okresní soud podle stěžovatele pochybil, když nezohlednil námitky otce ohledně prostředí, v němž se nezletilý vyskytuje ve chvíli, kdy jej má u sebe matka a rovněž že matka nezletilého nepřiměřeně fyzicky trestá. Navrhovatel soudu předložil fotografie svačin, které mu připravuje matka a domácích úkolů, které vypracovává u matky. Obecné soudy dále nijak nezohlednily přání nezletilého, neboť jej nevyslechly. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením jeho osoby odvolacím soudem, kdy jako podpůrný důkaz o jeho konfrontačním charakteru byly užity jeho různé stížnosti proti postupu rozhodujících orgánů a osob zúčastněných v dané věci. Stěžovatel v této souvislosti jednak namítá, že každý má právo domáhat se svých práv a žádná povolená frekvence podání k orgánům veřejné moci stanovena není, a jednak soudu nepřísluší charakter člověka posuzovat. Navíc odvolací soud v této souvislosti nezohlednil psychický stav navrhovatele, který je v insolvenci a přichází o dítě. Odvolací soud podle stěžovatele dále nezohlednil jím předložený znalecký posudek, který obsahuje diametrálně odlišné závěry než znalecký posudek, ze kterého odvolací soud ve svých závěrech vycházel, přičemž tento rozpor měl být podle stěžovatele odstraněn buďto výslechem znalců nebo vypracováním revizního posudku. Pokud jde o stanovení výše výživného krajským soudem, stěžovatel namítá, že je v konkurzu a je veden na úřadu práce, a proto nelze při stanovení výživného vycházet z potencionality jeho příjmů a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13. V této souvislosti při úvahách o výši výživného připsal odvolací soud stěžovateli k tíži, že nezletilému poskytoval dárky. Stěžovatel však namítá, že šlo většinou o věci, které nezletilý potřeboval, a proto tato skutečnost měla jít naopak spíše k dobru stěžovatele. V textu ústavní stížnosti stěžovatel shora uvedené námitky podrobněji rozvádí. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že skrze porušení práva na spravedlivý proces bylo porušeno i jeho právo vlastnit majetek a právo na výchovu dítěte a současně požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadaného rozhodnutí s odůvodněním, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům není schopen dlužné výživné reálně zaplatit. II. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v konkrétním případě nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry civilních soudů. Stěžovatel se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, podle něhož měl být nezletilý svěřen do střídavé péče, a o nepřiměřenosti výše výživného. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadeném rozhodnutí krajského soudu respektovány, neboť tento soud mj. vycházel z adekvátních skutkových zjištění. V projednávané věci nebyl důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče odmítavý postoj jeho matky, ale konkrétní okolnosti a specifika případu, které ve svém komplexu vedly krajský soud k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že zvažoval i vhodnost střídavé péče, přičemž svůj závěr, podle kterého pro ni nejsou splněny podmínky, odůvodnil. Zejména poukázal na závěry znaleckého posudku soudní znalkyně ustanovené na základě pokynu obsaženého v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Tento znalecký posudek byl vypracován na základě psychologického vyšetření nezletilého a obou rodičů. Na podkladě tohoto znaleckého posudku dospěl krajský soud k závěru, že střídavá péče není v zájmu nezletilého, s ohledem zejména na vysoce konfliktní komunikaci mezi rodiči, u kterých neexistuje jakákoliv výchovná kompatibilita, a to s přihlédnutím k tomu, že nezletilý z důvodu syndromu ADHD a z toho vyplývajících problémů v učení, potřebuje jednotné, klidné důsledné edukativní vedení, jakož i jednotné výchovné prostředí, které je lepší u matky, než u otce. K tomu krajský soud dodává, že nevhodnost střídavé péče již v minulosti konstatoval psycholog v rámci opakovaných (od dubna do října 2014) psychologických vyšetření rodičů a nezletilého. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že i pokud jde o rozhodování o střídavé výchově, posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15). Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že oba rodiče jsou k výchově nezletilého způsobilí a nezletilý chce trávit čas s oběma rodiči, nastavil krajský soud poměrně šir