IV.ÚS 1977/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1977/23 ze dne 5. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem, sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2023 č. j. 4 As 249/2022-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2022 č. j. 9 Ad 7/2021-101, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 6 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Rady pro veřejný dohled nad auditem, sídlem Vodičkova 1935/38, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily její právo na svobodný výkon povolání a hospodářské činnosti a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv [správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (dále jen "Úmluva")], právo na to, aby o její vině a trestu rozhodoval soud a právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 6 odst. 1 zákona o auditorech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Výkonný výbor Komory auditorů České republiky (dále jen "výkonný výbor") pozastavil rozhodnutím ze dne 12. 4. 2021 č. j. 648/2021 stěžovatelce, coby statutární auditorce, výkon auditorské činnosti do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se vůči ní končí trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky fikcí. 3. Proti rozhodnutí výkonného výboru podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021 č. j. RVDA-1138/2021 zamítla pro opožděnost. 4. Následně se stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala přezkoumání rozhodnutí vedlejší účastnice, v níž namítala nezákonnost rozhodnutí z důvodu vadného doručování, že výkonný výbor nebyl při přijetí rozhodnutí schopen usnášení a pro rozpor výkladu § 6 odst. 1 zákona o auditorech s ústavním pořádkem. Městský soud žalobu jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že byly splněny podmínky pro náhradní doručení fikcí, tudíž závěr vedlejší účastnice o opožděnosti odvolání je správný (bod 55. odůvodnění napadeného rozsudku). Druhou a třetí námitkou se městský soud nezabýval, neboť nejde o námitky, které mohou být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí zamítajícího odvolání pro opožděnost (bod 59. odůvodnění). 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, nezabýval-li se námitkami, které směřovaly do merita věci (tj. zda byl výkonný výbor usnášeníschopný a zda § 6 odst. 1 zákona o auditorech je v souladu s ústavním pořádkem), a vyhodnotil, že správní orgány postupovaly správně, doručovaly-li stěžovatelce písemnosti do její datové schránky zřízené v souladu se zákonem. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí o pozastavení činnosti jí bylo doručováno nepřijatelným způsobem, který vedl k tomu, že jí nebylo oznámeno zahájení řízení, které je svou povahou srovnatelné s řízením o potrestání v širším slova smyslu. Datová schránka, kam jí bylo doručováno, byla zřízena pro statutární auditorku jako podnikající fyzickou osobu, nicméně stěžovatelka auditorskou činnost jako podnikatelskou činnost nikdy nevykonávala, byla zaměstnankyní auditorské společnosti. Datová schránka byla příslušnou pouze pro písemnosti týkající se její podnikatelské činnosti a písemnosti doručované v souvislosti s řízením o pozastavení výkonu činnosti se této podnikatelské činnosti netýkají, neboť statutární auditorství stěžovatelky v auditorské společnosti vykonávané v pracovním poměru zaměstnance není podnikáním. Stěžovatelka konstatuje, že rozhodnutí o pozastavení činnosti jí bylo doručováno do "nepříslušné" datové schránky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. 23 Cdo 1850/2015. 7. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka uvedla, že přijatelná je pouze taková úprava, která správnímu orgánu umožní uvážit veškeré relevantní skutkové a právní záležitosti, tj. není přijatelné, aby automatickým následkem zahájení trestního stíhání bylo omezení práv trestně stíhané osoby. Podle stěžovatelky nelze přehlédnout, že u veškerých srovnatelných svobodných povolání známých českým právním předpisům, jako jsou povolání daňových poradců, advokátů, notářů, znalců, tlumočníků a autorizovaných inženýrů, je pozastavení činnosti v případě trestního stíhání upraveno vždy pouze jako možnost, nikoliv jako automatický následek takové okolnosti. Proto právní úprava § 6 odst. 1 zákona o auditorech, podle níž má Komora auditorů České republiky na každé zahájené trestní stíhání pro úmyslný trestný čin "automaticky" reagovat pozastavením výkonu činnosti, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. 8. Stěžovatelka uvedla, že nemůže auditorskou činnost v důsledku pozastavení jejího výkonu vykonávat již více než dva roky. Tento stav je v přímém rozporu s čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny, podle nichž o vině a trestu za trestné činy rozhoduje výhradně soud a do pravomocného rozhodnutí soudu o vině je obviněný považován za nevinného, a je proto nepřiměřeným následkem pouhého zahájení trestního stíhání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho působnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. 11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a následně v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Stěžovatelka se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl prokázat důvodnost jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role