IV.ÚS 1984/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1984/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Nedomy, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 23 Cdo 363/2022-136 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2021 č. j. 29 Co 193/2021-103, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal, aby obvodní soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 30. 1. 2018 č. j. FA/SR/ZP/770/2016-4, potvrzeného rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 3. 4. 2018 č. j. FA/SR/ZP/770/2016-19 (dále jen "nález finančního arbitra"), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit mu částku 175 000 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení, kterého se jí mělo dostat na základě neplatné pojistné smlouvy uzavřené dne 17. 4. 2012. Spor byl původně řešen na návrh stěžovatele u finančního arbitra, který dospěl k závěru, že pojistná smlouva je neplatná, avšak stěžovatelův nárok je zčásti promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčecí lhůty, a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 136 938 Kč, což bylo nepromlčené pojistné. Proti témuž nálezu finančního arbitra podala žalobu také vedlejší účastnice. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2020 č. j. 15 C 95/2018-41 žalobu vedlejší účastnice zamítl (I. výrok), zastavil řízení v rozsahu, ve kterém stěžovatelova žaloba směřovala proti II. výroku nálezu finančního arbitra (II. výrok), nahradil nález finančního arbitra ve IV. výroku o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli příslušenství ve specifikované části; ve zbytku žalobu stěžovatele zamítl (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Podle obvodního soudu učinil finanční arbitr správný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy, jakož i o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 136 938 Kč, a konstatoval, že vedlejší účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. 3. Proti III. výroku věta za středníkem (sc. výroku o zamítnutí stěžovatelovy žaloby) rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil III. výrok v napadeném rozsahu, jakož i závislý IV. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že ani podle jeho názoru vedlejší účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy a nedošlo u ní k úmyslnému bezdůvodnému obohacení. Skutečnost, že účastníci řízení uzavřeli pojistnou smlouvu, která byla posléze shledána absolutně neplatnou, neznamená, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. 4. Následné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu (v plném rozsahu) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř. V odůvodnění reagoval na stěžovatelovy námitky, zejména připomenul, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, a že odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze toliko na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Posuzování eventuální (ne)mravnosti námitky promlčení náleží podle Nejvyššího soudu zejména soudům nižších stupňů, neboť ty mají bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení posuzuje pouze to, zda úvahy soudů nižších stupňů nejsou zatíženy zjevnou nepřiměřeností; taková situace v posuzované věci nenastala. Přípustnost dovolání nezaložil ani odkaz stěžovatele (pozn. Nejvyšší soud užil formulaci "odkaz dovolatelky") na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a v něm řešený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy z důvodu nedostatku dobré víry. Vychází-li stěžovatel z vlastních skutkových tvrzení o vědomosti vedlejší účastnice nejpozději ke dni 5. 6. 2012 o tom, že pojistné může být bezdůvodným obohacením, jde o zpochybňování právního hodnocení vycházející z jiného skutkového stavu, což nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, neboť se řádně a v plném rozsahu nezabývaly jeho námitkami. Obvodní soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem vedoucího zaměstnance vedlejší účastnice z oddělení compliance, které podle stěžovatele nedostatečně reagovalo na pokyny České národní banky jako dohledového orgánu zveřejněné dne 2. 5. 2012 (tj. úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 k některým informačním povinnostem při sjednávání a během trvání životního pojištění, publikované dne 14. 5. 2012 ve Věstníku České národní banky, částka 6/2012), tedy nebylo dohlédnuto na to, aby činnost vedlejší účastnice byla v souladu se zásadami ochrany spotřebitele. V jeho věci došlo k tomu, že ač smluvními stranami nebyly sjednány žádné konkrétní náklady spojené s pojistnou smlouvou, vedlejší účastnice o tyto náklady snižovala kapitálovou hodnotu pojištění. 6. Vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy mimo jiné z důvodu chybějící právní jistoty [srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273)]. Vedlejší účastnice podle stěžovatele nejednala s náležitou odbornou péčí, když mu nepodala informaci o nákladové struktuře životního pojištění. Vznesením námitky promlčení získala vedlejší účastnice z pojistné smlouvy více prostředků, než by jí náleželo v situaci, kdyby pojistná smlouva byla posouzena jako platná. 7. Eventuální (ne)mravnost námitky promlčení stěžovatel - vzdor přesvědčení Nejvyššího soudu - nedovozuje z toho, že mezi stranami uzavřená pojistná smlouva byla posléze hodnocena jako neplatná, ale z toho, že vedlejší účastnice s ním tuto formulářovou smlouvu, na jejíž obsah mohl mít stěžovatel jako spotřebitel jen pramalý vliv, uzavřela přesto, že na základě sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 si musela být vědoma důsledků, neseznámila-li zájemce o životní pojištění s nákladovou strukturou pojištění. S těmito námitkami se obecné soudy dostatečně nevypořádaly, čímž také porušily nálezovou judikaturu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. 8. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele rozporná s právem Evropské unie, konkrétně s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 4. 2021 C 485/19, neboť z pojistné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí lze usuzovat, že ta obsahuje zneužívající smluvní ujednání, což je v rozporu mimo jiné se směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. S ohledem na to mělo být výsledkem soudního řízení obnovení právní a faktické situace stěžovatele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo ve smlouvě obsaženo. Tento princip pak měl převážit nad okolností spočívající v uplynutí promlčecí doby podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). V této souvislosti stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že počátek objektivní promlčecí doby byl stanoven k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, avšak on o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy nemohl vědět a oba účastníci se chovali tak, jako by pojistná smlouva byla platná. Z rozsudku SDEU C 485/19 nutno podle něho dovodit, že vnitrostátním právem u