IV.ÚS 1987/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1987/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele města Mariánské Lázně, sídlem Ruská 155/3, Mariánské Lázně, zastoupeného JUDr. Milanem Veselým, advokátem, sídlem Hroznatova 773, Mariánské Lázně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 21 Cdo 299/2017-240, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2016 č. j. 61 Co 440/2015-180 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. září 2015 č. j. 12 C 38/2015-137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Ing. Miroslava Jašíčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejšího účastníka směřující proti stěžovateli určil, že jeho odvolání z funkce tajemníka Městského úřadu Mariánské Lázně (dále jen "městský úřad") ze dne 29. 1. 2015, doručené vedlejšímu účastníkovi dne 30. 1. 2015, je neplatné (výrok I), dále zamítl žalobu vedlejšího účastníka v části, kde se domáhal určení, že je tajemníkem městského úřadu (výrok II), a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Jde-li o "vyhovující" výrok I, okresní soud uvedl, že nebyla splněna podmínka pro odvolání vedlejšího účastníka z funkce podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 312/2002 Sb."), neboť důvodem odvolání ze dne 29. 1. 2015 bylo nedůsledné kontrolování docházky, resp. hrubě nedbalostní přecházení nedostatků v docházce a její evidenci u Ing. Petra Humla, vedoucího stavebního úřadu, v období ledna až března 2014. 3. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání, načež Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I, jako věcně správný a zákonný potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 26 354 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 10 578 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že v období šesti měsíců předcházejícím odvolání se vedlejší účastník nemohl dopouštět jednání spočívajícího v nedůsledné kontrole docházky, a nebyl tak naplněn hmotněprávní předpoklad podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. 4. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 6 413 Kč. Dospěl k závěru, že krajský soud správně vyvodil, že důvod pro odvolání z funkce použil stěžovatel ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi až po uplynutí šestiměsíční lhůty, a tudíž je jeho odvolání neplatné. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s výkladem § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. ze strany obecných soudů s tím, že lhůta 6 měsíců se vztahuje pouze na případ nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností. V této souvislosti stěžovatel argumentoval jednak gramatickým výkladem uvedeného ustanovení, jednak výkladem systematickým, vycházejícím ze vztahu uvedeného zákona k zákoníku práce [§ 52 písm. g) a § 58 zákoníku práce ve spojení s § 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb.]. Dle stěžovatele zákoník práce obsahuje obdobný koncept, kde však časově ohraničená podmínka předchozího upozornění se výslovně váže jen na výpovědní důvod soustavného méně závažného porušování, a také stanovuje objektivní a subjektivní lhůtu, přičemž není důvod, proč by v případě institutu odvolání z funkce neměl být zohledněn okamžik "zjištění" ze strany zaměstnavatele. Naopak se podpůrná aplikace jeví jako žádoucí a spravedlivá, neboť jinak by bylo opomíjeno, že se zaměstnavatel mohl dozvědět o pochybení úředníka, který může mít snahu své případné pochybení zakrýt, až se značným časovým odstupem. 6. Ve vztahu k judikátu Nejvyššího soudu, na který soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích poukázaly (tj. rozsudku ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013), stěžovatel uvedl, že uvedený soud byl motivován zabránit svévolnému odvolávání z funkce za pochybení učiněná v dávné minulosti a že specifické skutkové okolnosti zásadně napomohly výkladu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. Skutkové okolnosti v nyní posuzované věci jsou však zásadně jiné, neboť jednání vedlejšího účastníka, pro které byl odvolán, bylo předmětem řízení policie a bylo ukončeno doručením dokumentu "Odevzdání věci ke kázeňskému projednání" ze dne 14. 11. 2014, z něhož se o daném pochybení vedení města, jež bylo zvoleno v říjnu 2014, dozvědělo. Stěžovatel nemohl nijak délku přípravného řízení ovlivnit, a tudíž mu nelze přičítat k tíži, když s ohledem na zásadu presumpce neviny vyčkal skončení policejního šetření. Následně se stěžovatel odvolal mimo jiné na judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu právních norem, přičemž poukázal na nutnost teleologického výkladu [nálezy ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) a ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. 7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu, stěžovatel v souvislosti s precedenční závazností rozhodnutí vyšších soudů uvedl, že účastník má nejen právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu, proč na daný případ dříve vyslovený právní názor nebude aplikovat, ale také na přesvědčivé odůvodnění, má-li být případ posuzován obdobně dle předchozího rozhodnutí. Následně stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal se všemi argumenty a námitkami, a upozornil na údajnou absurditu "bezbřehé" ochrany zaměstnance - úředníka, kdy Nejvyšší soud přehlédl § 52 písm. g) zákoníku práce, resp. že nevykládal právní předpisy v určité souvislosti a právní logice (viz výše). Dle stěžovatele daný výklad neúměrně ztěžuje postavení zaměstnavatele a zavádí diskriminační ochranu zaměstnance - úředníka. Dle jeho názoru ochranu zaměstnance jako slabší strany lze uplatňovat jen v rozumné míře, aby se zaměstnavatel nestal znevýhodněnou stranou a nevytvářelo se tak rigidní konkurenceneschopné pracovní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly tzv. podústavní p