IV.ÚS 1987/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1987/20 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 6 Tdo 337/2020-1420, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019 č. j. 9 To 340/2019-1380 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. července 2019 č. j. 1 T 147/2018-1303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 7. 2020, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu shledána vinnou ze spáchání dvojnásobného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustila - stručně řečeno - tím, že v letech 2011 až 2013 vědoma si své nepříznivé finanční situace, nedostatečných příjmů a svých předchozích závazků, které buď neplnila vůbec, nebo je neplnila řádně a včas, sjednala další závazkové vztahy. Konkrétně s obchodní společností A (dále jen "A") uzavřela smlouvu o půjčce na částku 2 000 000 Kč, s L. Z. uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1 500 000 Kč a s J. Ř. uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1 500 000 Kč, přičemž tyto půjčky řádně nesplatila. Dále u obchodní společnosti B objednávala tisk časopisu Světová medicína stručně a za poskytnuté služby řádně neplatila, čímž poškozené způsobila škodu ve výši 898 775 Kč, a ve třech případech objednala u obchodní společnosti C zveřejnění inzerce v titulu D., za což nezaplatila vystavené faktury a poškozené způsobila škodu ve výši 168 360 Kč. Za uvedené protiprávní jednání jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Poškozené obchodní společnosti byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky. Shrnul, že odvolací námitky jsou opakováním obhajoby stěžovatelky, která měla v blízké budoucnosti očekávat výdělky v takovém rozsahu, že by mohla svým závazkům dostát, a dále že navrhovala doplnění dokazování, které mělo vést k závěru o její beztrestnosti. Krajský soud shledal, že postupu okresního soudu nelze nic vytknout, navrhovaní svědci by do věci nic nového nepřinesli a rozsah dokazování provedený okresním soudem byl dostatečný. Stěžovatelka nepřipustila, že by se něčeho dopustila, přestože její finanční situace v době páchání trestné činnosti byla již takového rázu, že nebylo objektivně možné závazky splnit. Finanční situace stěžovatelky se zhoršovala dlouhodobě po dobu několika let a v tomto směru krajský soud odkázal na analýzu jednotlivých dluhů stěžovatelky, které se datovaly od roku 2004 a neustále stoupaly, provedenou okresním soudem. V době sjednávání půjček musela stěžovatelka vědět, že má takové dluhy, že nemůže reálně očekávat do půl roku takové příjmy, které by jí dovolily slibované lhůty splatnosti splnit. Od projednávané trestné činnosti ostatně uplynulo v době rozhodování krajského soudu více než sedm let a finanční situace stěžovatelky se fakticky výrazně nezměnila. Tvrzené představy stěžovatelky o budoucích příjmech nemají podklad v reálném světě. Běh času stěžovatelku v tomto smyslu zcela usvědčuje, neboť její iracionální očekávání se nesplnila ani za uvedených sedm let. Okresní soud protiprávní jednání stěžovatelky správně právně kvalifikoval. Přestože celková škoda převyšuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu, okresní soud správně rozdělil jednání na dva samostatné skutky, protože mezi jednotlivými útoky byl delší časový odstup a jednání tak nemohlo být kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin. 4. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud pochybil, když se nezabýval námitkou stěžovatelky, že mělo dojít k delegaci věci, neboť statutární orgán jedné z poškozených společností, K., a současně oznamovatel a svědek v posuzované trestní věci, působil ve funkci přísedícího krajského soudu. Krajský soud se tak dopustil formálního pochybení, které však nemá materiální rozměr, který by odůvodňoval vyhovění dovolání. Ačkoli je pravdou, že tento svědek v pozici přísedícího u krajského soudu působil, nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro delegaci věci. Dotčený svědek v této trestní věci jako přísedící nepůsobil a ani nemohl, neboť jde o věc, kterou podle § 31 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), rozhodoval odvolací senát složený z předsedy senátu a dvou soudců, nikoli předsedy senátu a dvou přísedících. Závěr, že neexistovaly podmínky pro delegaci věci, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1999 sp. zn. 7 Nd 190/99). Stěžovatelka nesprávně poukazovala na to, že v trestní věci, v níž byl v pozici obviněného tento stejný přísedící, k delegaci došlo. Jde o zásadně odlišnou situaci. V této věci není žádná skutečnost podmiňující vyloučení rozhodujícího senátu z rozhodování věci, respektive všech soudců krajského soudu, dovoditelná. K námitce nedostatku úmyslu stěžovatelky spáchat trestný čin uvedl Nejvyšší soud, že z jejího jednání je zřejmé, že neměla v úmyslu vrátit vypůjčené finanční prostředky či uhradit smluvené závazky, jelikož především neměla žádné zdroje, z nich by tak mohla učinit. Námitka stěžovatelky, že nemohla vědět v době uzavírání smluv, že se dostane do tak nepříznivé finanční situace, neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem. Stěžovatelka měla předchozí závazky v řádu milionů Kč, k jejichž splácení se zavazovala postupně od roku 2008 a výše nesplacených dluhů se stále zvětšovala. Stěžovatelka sama v předchozím řízení i v dovolání uváděla, že od listopadu či prosince roku 2005, kdy byla v televizi odvysílána reportáž, v níž byla viněna z korupce, upadla do finančních potíží. Sama se přitom zavázala své závazky uhradit v krátkém časovém horizontu a ve vysokých splátkách, což nijak nekorespondovalo s její finanční situací. Tvrzení stěžovatelky o vidině zisku vyplývajícího z působení stěžovatelky na pozici zdravotní ředitelky magnetické. resonance v B. či z provizí obchodní společnosti D označil Nejvyšší soud za účelová, vedená snahou o její vyvinění. Projekt magnetické resonance v B. nebyl nikdy realizován a účast stěžovatelky byla pouze teoretická v rámci neformálních debat. Nebyla prokázána existence dohody o poskytování provizí společností D, když jinak další dohody mezi stěžovatelkou a touto společností byly sjednány písemnou formou, a to i na částky výrazně nižší. K uvedení poškozených v omyl Nejvyšší soud shledal, že z žádných objektivních skutečností nebylo zjištěno, že by poškození věděli o velmi špatné finanční situaci stěžovatelky, tudíž i o její neschopnosti plnit smluvené závazky. Naopak stěžovatelka zapojením svých přesvědčovacích schopností a prezentací vizí činností vyvolala v poškozených mylný dojem o jejích možnostech závazky plnit. Nejvyšší soud také připomněl, že částky dodatečně uhrazené poškozeným po dokonání trestného činu podvodu nelze odečítat od způsobené škody, tyto představují toliko její náhradu. Obecné soudy se dostatečně zabývaly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování a jejich rozhodnutí ani nevykazují vadu tzv. extrémního nesouladu. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je sice pravdou, že se v letech 2010 až 2013 dostala do finančních potíží, nicméně důvodem pro to bylo, že byla v roce 2005 neoprávněně obviněna z korupce, o tomto byly i odvysílány televizní reportáže. Stěžovatelka byla v roce 2008 zproštěna viny, avšak byl vážně poškozen její profesní a osobní život, což mělo nepříznivý dopad na její schopnost obstarat si vlastní prací finanční prostředky k obživě. 6. Celá posuzovaná trestní věc je svou povahou soukromoprávním sporem, nejde o věc, která by měla být řešena v intencích trestního práva. S touto opakovanou námitkou se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatelka uznává své dluhy a splácí je. K vymáhání dluhů bylo v průběhu let také vedeno mj. exekuční a insolvenční řízen