IV.ÚS 1987/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1987/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ARMOSTAV MÍSTEK, s. r. o., sídlem Collo-louky 2151, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2021 č. j. 7 Afs 265/2020-61 a ze dne 18. prosince 2018 č. j. 7 Afs 8/2018-56 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2020 č. j. 22 Af 33/2016-108, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období srpen 2012 až prosinec 2012 v souhrnné výši 4 789 755 Kč, rozhodl o povinnosti hradit penále a pro zdaňovací období leden 2013 vyměřil DPH tak, že oproti daňovému přiznání snížil nadměrný odpočet o 990 602 Kč. 3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 2. 2016 č. j. 4226/16/5300-21441-704561 zamítl stěžovatelčina odvolání a platební výměry potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že dodavatelé stěžovatelky [obchodní korporace Obchody FM, s. r. o. (dále jen "Obchody FM"), MIRO TRADE, s. r. o. (dále jen "MIRO TRADE"), a CONEDERE, s. r. o. (dále jen "CONEDERE")] záměrně neodvedli DPH na výstupu, u níž si stěžovatelka nárokovala odpočet daně na vstupu, čímž došlo k daňovému podvodu, jehož cílem bylo vylákání odpočtu na DPH u stěžovatelky. Stěžovatelka podle vedlejšího účastníka věděla, případně vědět mohla a měla, že je "součást podvodu" na dani. Z popsaného důvodu jí nebyl uznán nárok na odpočet DPH a v důsledku toho doměřena daň a předepsáno penále. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 22 Af 33/2016-60 (dále jen "první rozsudek krajského soudu") rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na § 109 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), podle něhož příjemce zdanitelného plnění s místem plnění v tuzemsku ručí za nezaplacenou DPH, věděl-li nebo vědět měl a mohl v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění, že a) daň nebude úmyslně zaplacena, b) plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu, se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody. Dané zákonné ustanovení má podle krajského soudu přednost před obecnou úpravou (podle zásady lex specialis derogat legi generali), tj. i před postupem rozebraným v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") o možnosti neuznání nároku na odpočet DPH při daňovém podvodu, o němž daňový subjekt věděl či alespoň vědět měl a mohl. Orgány finanční správy tak neměly vůči stěžovatelce vystupovat jako k nositelce vlastní daňové povinnosti, nýbrž měly aplikovat úpravu ručení v § 109 zákona o DPH, což neučinily, a proto krajský soud žalobě vyhověl. 5. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 12. 2018 (dále jen "první rozsudek Nejvyššího správního soudu") rozsudek krajského soudu ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušil. Zdůraznil, že ručení a neuznání nároku na odpočet DPH představují dva samostatné právní instituty, které mají místo v jiných fázích daňového řízení. Institut ručení spadá do fáze placení daní a míří na nedoplatek, tedy stanovenou, splatnou a neuhrazenou daň. Ručení má akcesorický charakter a jeho podmínkou je existence platného závazku mezi věřitelem a primárním dlužníkem. Daňové ručení podle § 109 zákona o DPH představuje i přes svá specifika ručitelský závazek mající své místo při placení daní a nenahrazuje obecnou úpravu postihování daňových podvodů. 6. Krajský soud následně vydal rozsudek napadený ústavní stížností (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"), jímž žalobu zamítl. Nezákonnost neshledal v závěru orgánů finanční správy, že stěžovatelka mohla a měla vědět, že se účastní daňového podvodu. 7. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost napadeným rozsudkem ze dne 13. 5. 2021 (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu") napadeným ústavní stížností. Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a orgánů finanční správy. Uvedl, že nárok na odpočet DPH z důvodu zapojení do podvodného řetězce lze odmítnout, je-li zjištěn podvod na dani (1. podmínka), věděl-li daňový subjekt, že se účastní plnění, které je součástí podvodu, či to vědět mohl a měl (2. podmínka) a nepřijal-li opatření, která lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil, že jeho obchodní aktivity nepovedou k účasti na daňovém podvodu (3. podmínka). Stěžovatelka nerozporovala, že daňový podvod byl spáchán. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením, že o podvodu vědět nemohla a učinila potřebná preventivní opatření, aby na něm svou účast vyloučila. Poukázal na to, že stěžovatelčini dodavatelé, kteří se účastnili na podvodném jednání, byli jednočlenné obchodní společnosti. Korporace Obchody FM byla založena jen několik měsíců před zahájením spolupráce se stěžovatelkou. U MIRO TRADE a CONEDERE došlo v rozhodné době ke změně osoby jednatele a společníka. Osoby, které jednaly za dodavatele, nebyly jejich jednateli a stěžovatelce nedoložily své oprávnění za dodavatele jednat. Tito dodavatelé byli do obchodního řetězce vloženi uměle (betonářská ocel byla pro stěžovatelku přepravována od osob v jiném členském státě Evropské unie přímo do skladů stěžovatelky, u stěžovatelčiných přímých dodavatelů nikdy nebyla skladována), což stěžovatelka věděla a měla tak věnovat pozornost tomu, o jaké prostředníky jde. Pochybnosti vzbuzuje, že stěžovatelčini dodavatelé měli jen virtuální sídla a vůbec se neprezentovali na internetu. Nestandardní byla i výše smluvní pokuty ve smlouvě s MIRO TRADE, neboť se stěžovatelka pro případ prodlení s placením kupní ceny zavázala ke smluvní pokutě 40krát vyšší než v obchodních podmínkách obchodní společnosti Ferona, a. s. Pozornost vzbuzuje i okolnost, že ve smlouvě s tímto dodavatelem dohodla rozhodčí doložku, podle níž měla být rozhodcem osoba, u níž jsou pochyby o její způsobilosti rozhodovat obchodněprávní spor (rozhodcem měl být středoškolák působící u policie či jako bodyguard). II. Argumentace stěžovatelky 8. Podle stěžovatelky je daňové ručitelství upravené v § 109 zákona o DPH institutem, který je určen k boji proti daňovým podvodům. Účast na daňovém podvodu jí přitom byla vytýkána. Neuznání nároku na odpočet DPH je v judikatuře Soudního dvora pojato jako prostředek ultima ratio. Český právní řád však od 1. 4. 2011 v § 109 zákona o DPH zavedl jiný způsob boje proti daňovým podvodům, a proto nelze daň stanovovat podle judikatury Soudního dvora o neuznání nároku na odpočet u daňového podvodu, což stěžovatelka považuje za rozporné s ústavním požadavkem, aby daň byla uložena jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). 9. Porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) stěžovatelka spatřuje v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Nejvyšší správní soud měl položit předběžnou otázku k vyjasnění, zda má mít zákonné ručení podle § 109 zákona o DPH přednost před aplikací judikatury Soudního dvora k neuznání nároku na odpočet daně při daňovém podvodu. Předběžnou otázku bylo třeba položit též k vyjasnění potřebné míry obezřetnosti požadované, aby se daňový subjekt ujistil, že jeho obchodní operace nejsou využity při daňovém podvodu. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, proč má mít ručení podle § 109 zákona o DPH přednost před neuznáním nároku na odpočet DPH v případě daňového podvodu. U ručení se daňový subjekt dostává do prodlení s platbou daně až po právní moci ručitelské výzvy, naopak u neuznání nároku na odpočet vzniká prodlení s platbou daně od okamžiku její splatnosti. Dále stěžovatelka zmiňuje, že doměření daně je spojeno se vznikem daňového penále, které