IV.ÚS 1989/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1989/07 ze dne 11. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ústavní stížnosti proti výrokům I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006 č. j. 10 Cm 99/2002-50 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2007 č. j. 2 Cmo 192/2006-77, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2007 doručen elektronickou poštou učiněný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 3. 8. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., v postavení žalobce proti stěžovateli v postavení žalovaného, o 367.074 Kč s příslušenstvím, pod výrokem I. stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 367.074 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, pod výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 14.161 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 k odvolání stěžovatele a Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., pod výrokem I. potvrdil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v jeho výroku I. ohledně částky 353.571 Kč s tam vymezenými úroky z prodlení a v jeho výroku III., pod výrokem II. změnil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v jeho výroku IV. tak, že určil stěžovateli povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 14.680 Kč, pod výrokem III. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 46.674 Kč. 2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy v napadaných rozhodnutích rovněž nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 Listiny a porušily ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Důkazy, které byly v předmětné právní věci obstarány, především zpráva o přenosu faxu obsahující údaje o datu a čase přenosu, počtu faxovaných stránek a výsledku přenosu, jež dokládá řádné odeslání faxu stěžovatelem a jeho přijetí obchodní společností BOHEMIA T.T.W., a.s., dle přesvědčení stěžovatele jednoznačně prokazují, že zápočet ze strany stěžovatele vůči obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., byl proveden. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel zápočet ze dne 22. 2. 2001 obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., do dne prohlášení konkursu neoznámil, stalo se tak na podkladě zjevně vadného hodnocení důkazů obecnými soudy. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. 4. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit s výroky napadaných rozsudků obecných soudů, jimiž byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s. (dále jen "vedlejší účastník"), resp. k úhradě soudního poplatku. Nechal-li se vedlejší účastník, advokát, jenž je odborně způsobilý k poskytování právních služeb, v odvolacím řízení zastupovat jiným advokátem, není možno příslušné náklady na právní zastoupení vedlejšího účastníka považovat za náklady účelně vynaložené. Přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníku vůči stěžovateli tedy nebylo namístě. Výroky napadaných rozhodnutí obecných soudů o soudním poplatku stěžovatel vnímal jako diskriminující, neboť vedlejší účastník, narozdíl od stěžovatele, povinnosti uhradit část soudního poplatku s ohledem na § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni 30. 4. 2007 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nepodléhá. Vrchní soud nadto výrokem II. napadaného rozsudku k odvolání stěžovatele změnil výrok IV. napadaného rozsudku krajského soudu ve stěžovatelův neprospěch, přičemž současně tento výrok napadaného rozsudku vrchního soudu vykazuje rozpor s výrokem napadaného rozsudku krajského soudu ve věci samé. 5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Cm 99/2002. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 20. 1. 2006. Vrchní soud v rámci svého vyjádření taktéž učinil odkaz na odůvodnění jím vydaného napadaného rozhodnutí, k čemuž doplnil, že přiznání nákladů řízení představujících náklady právního zastoupení úspěšnému žalobci zastoupenému advokátem je v souladu s právními předpisy a je rovněž v souladu s konstantní judikaturou soudů ve vztahu k otázce zastoupení správce konkursní podstaty, který je advokátem, v řízení dalším advokátem. Vrchní soud dále poznamenal, že změna výroku IV. napadaného rozsudku krajského soudu odvolacím soudem byla vyvolána nesprávností určení částky soudního poplatku soudem prvního stupně. Vrchní soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Mgr. Petr Miketa, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., v řízení o ústavní stížnosti vystupující v postavení vedlejšího účastníka, svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyužil. 7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí. II. 8. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. K námitkám stěžovatele stran procesu dokazování před obecnými soudy považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími krajského a vrchního soudu, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. 10. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že stěžovatel zápočet ze dne 22. 2. 2001 obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., do dne prohlášení konkursu neoznámil, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích krajský a vrchní soud podrobily svému zkoumání otázku oznámení tvrzeného jednostranného zápočtu stěžovatelem obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s. V rozsudku ze dne 20. 1. 2006 krajský soud vyjmenoval důkazy a vyložil důvody, na jejichž podkladě usoudil, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by do dne prohlášení konkursu oznámil obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., zápočet ze dne 22. 2. 2001 (str. 8-10 napadaného rozsudku krajského soudu), přičemž v rámci tohoto krajský soud věnoval patřičnou pozornost také stěžovatelem akcentovanému důkazu zprávou o přenosu faxu