IV.ÚS 1989/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1989/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti části I. výroku a proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 68 Co 419/2021-804 a proti II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. srpna 2021 č. j. 15 C 245/2020-684, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a doc. Ing. Václava Machoně, Ing. Jiřího Machoně, Věry Proškové, Jany Machoňové a Dalibora Machoně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí tamtéž označených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci jsou tzv. oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Na základě žaloby vedlejších účastníků proti stěžovatelce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku tak, že se nahrazuje projev vůle stěžovatelky k převodu v tomto výroku označeného pozemku (dále jen "pozemek") do vlastnictví vedlejších účastníků. Současně rozhodl ústavní stížností napadeným II. výrokem rozsudku tak, že stěžovatelka je povinna vedlejším účastníkům zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 300 128,40 Kč. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle zásady úspěchu ve věci. Odůvodnil, že tato částka se sestává z odměny za zastoupení vedlejších účastníků advokátem podle § 7 bodu 6 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za 6 úkonů právní služby po 41 040 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, replika vedlejších účastníků k vyjádření stěžovatelky a účast na třech jednáních před soudem), dále z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 a 4 advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč (za 6 úkonů právní služby po 300 Kč) a z 21% daně z přidané hodnoty ve výši 52 088,40 Kč. Za tarifní hodnotu úkonu právní služby považoval obvodní soud znalecky určenou cenu požadovaného (vydaného) pozemku ve výši 488 033,80 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze první částí I. výroku v záhlaví označeného rozsudku doplnil přesné znění I. výroku rozsudku obvodního soudu ve věci samé. V druhé části I. výroku rozsudku (napadené ústavní stížností) městský soud potvrdil II. výrok rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení. Druhým výrokem rozsudku městský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 150 064,20 Kč. Městský soud se ztotožnil se způsobem stanovení výše náhrady nákladů řízení obvodním soudem i s její výší. Konstatoval, že vedlejší účastníci byli v řízení plně úspěšní, což stěžovatelka nezpochybňuje, a neshledal důvody pro použití tzv. moderační pravomoci podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které stěžovatelka ani neuvedla. Podle přesvědčení městského soudu nejsou za situace, v níž se vedlejší účastníci po stěžovatelce domáhají dobrovolně nesplněného restitučního nároku, dány žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by mohly odůvodnit odepření zákonného práva úspěšné straně. K poukazu stěžovatelky, že vedlejší účastníci s ní vedou dalších šest sporů s obdobným předmětem, v nichž jsou zastoupeni týmž advokátem, městský soud uvedl, že při nevůli stěžovatelky uspokojit nároky vedlejších účastníků jim jiná možnost k ochraně práva nezbývá. Městský soud dále nesdílel názor stěžovatelky o nepřiměřenosti výše náhrady vzhledem k časové a věcné náročnosti sporu. O složitosti má svědčit již fakt, že stěžovatelka, vybavena právním aparátem, volí ke své obraně zastoupení advokátem. Vedlejším účastníkům nelze upřít právo na stejně kvalifikovanou službu k ochraně jejich práva. Není ani zřejmé, proč by vedlejší účastníci měli být zkráceni na svých právech při zastoupení týmž advokátem (vedlejší účastníci nezvolili zastoupení advokátem každého zvlášť s právem na odměnu v nesnížené výši každému z nich). Městský soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu neshledal výši náhrady nákladů řízení nepřiměřenou povaze nebo okolnostem věci. Obdobně jako obvodní soud rozhodl městský soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, která náleží podle obdobného schématu, jako u obvodního soudu, plně úspěšným vedlejším účastníkům. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že soudy postupovaly formalisticky a "mechanicky" podle znění advokátního tarifu a použily jej způsobem, který vedl k nepřiměřeným důsledkům, aniž by zohlednily specifika věci. Především městský soud se podle stěžovatelky nezabýval použitím § 150 o. s. ř. ani námitkami o tom, že větší počet vedlejších účastníků nezvyšuje náročnost poskytované služby a že přiznaná náhrada neodpovídá obdobným věcem. Např. ve vyjádření k odvolání ze dne 25. 4. 2022 vedlejší účastníci pouze předložili odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu a stručné shrnutí evidované výše nároku. Stěžovatelka považuje stanovení výše odměny za jeden takový úkon - čtyřstránkové podání, převážně citující veřejně dostupné zdroje - za extrémní a za projev libovůle. Celkové výše náhrad nákladů řízení ani ve značně složitějších, typově obdobných případech, údajně nedosahují výše jako v posuzované věci. Soudy také nezohlednily restituční povahu věci, jež si má žádat o to citlivější přístup i k řešení náhrady nákladů řízení. 5. Nedostatečně zohledněnou specifickou okolností má také být, že stěžovatelka "přecenila" restituční nárok vedlejších účastníků, a v řízení před městským soudem bylo nesporné, že je dostatečný pro převod pozemku. Předmětem sporu tak zůstalo jen naplnění podmínky svévolného a liknavého jednání stěžovatelky, překážky převoditelnosti a správného ocenění náhradního pozemku. Přesto bylo podle stěžovatelky "přistoupeno k ‚nejtvrdšímu' možnému postupu dle advokátního tarifu a aktivita stěžovatelky vedoucí ke zjednodušení předmětu sporu, zůstala opomenuta při rozhodování o nákladech řízení". Jednotlivé právní úkony vedlejších účastníků neobsahovaly specifickou právní argumentaci jednotlivě, všichni vedlejší účastníci dovozují svůj restituční nárok z týchž skutkových okolností a na základě téhož znaleckého posudku. Nerozlišování této specifické situace při zastupování jednotlivých vedlejších účastníků podle stěžovatelky nezvyšuje náročnost právní služby, tudíž se stěžovatelka domnívá, že byť dochází ke snížení odměny o 20 %, tak její pětinásobek (z důvodu počtu vedlejších účastníků) vede k nepřiměřenému a nespravedlivému důsledku. Soudy se navíc nezabývaly námitkou o použití § 9 odst. 3 advokátního tarifu, který podle stěžovatelky bývá aplikován za účelem dosažení přiměřené výše náhrady. Stěžovatelka také shledává napadená rozhodnutí prosta řádného, srozumitelného a logického odůvodnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž specifikované výroky stěžovatelka napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. 8. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý pří