IV.ÚS 1989/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1989/23 ze dne 3. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, a ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2023 sp. zn. 9 To 176/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2023 č. j. 8 T 41/2021-995, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1989/23, I. ÚS 1990/23 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podala dne 14. 5. 2021 obžalobu na oba stěžovatele pro skutky kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákoníku a další přečiny podvodu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") chtěl nařídit hlavní líčení, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli nekontaktní, vydal dne 5. 1. 2022 na oba stěžovatele příkaz k zatčení. Když tento příkaz nebyl delší čas proveden a bylo zjevné, že oba stěžovatelé se nacházejí na území Spolkové republiky Německo a jsou pro soud nekontaktní, vydal dne 16. 8. 2022 evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě oba stěžovatelé byli dne 14. 12. 2022 v 11:00 hod. předáni na hraničním přechodu Waidhaus Policii České republiky a převezeni k obvodnímu soudu. 3. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 12. 2022 č. j. 8 T 41/2021-791 rozhodl ve vazebním zasedání, že podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se oba stěžovatelé berou do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu a vazební lhůta se započítává od dne 14. 12. 2022 od 11:00 hod. Stížnosti podané proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. 8 To 16/2023 zamítl. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1057/23 ústavní stížnosti stěžovatelů proti uvedeným usnesením obvodního soudu a městského soudu jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. 4. Následně obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 71 odst. 1 a § 72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatelé ponechávají i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. 5. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé instanční stížnosti, které městský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají, že se po celou dobu trestního stíhání nacházeli v téže obci na území Spolkové republiky Německo a před orgány činnými v trestním řízení se žádným způsobem neskrývali. Stěžovatel byl až do svého zatčení zaměstnán a stěžovatelka (jeho manželka) si zaměstnání hledala. Obecné soudy položily důraz na zjištění, že se v procesním spisu nachází několik nedoručených zásilek, a dovodily, že stěžovatelé jsou "nekontaktní". Stěžovatelé uvádějí, že ve spisu je zařazena doručenka dokládající převzetí zásilky ze dne 1. 9. 2021 a že disponují dalšími dvěma obálkami s otiskem razítka pošty prokazujícími doručení. Další obálky prokazující doručení soudních písemností se nacházejí ve Spolkové republice Německo, avšak stěžovatelé k nim nemají přístup. Obvodní soud dezinterpretoval vyjádření obhájce stěžovatelky, že na návrh dohody o vině a trestu "dosud nereagovala", jako další důkaz "nekontaktnosti". 7. Obvodní soud dne 31. 3. 2023 v průběhu hlavního líčení stěžovatele vyslýchal i k důvodům vazby, což neočekávali, přičemž jim nebyla poskytnuta lhůta k případnému doplnění tvrzení. 8. Obvodní soud vycházel z tvrzení bývalého pronajímatele bytu, která stěžovatelé zpochybnili s poukazem na jeho "problémovost" a "způsob komunikace". Stěžovatelé na podporu své obhajoby navrhli výslechy několika svědků z nájemců téhož domu, avšak obvodní soud je neprovedl. 9. Městský soud, vytýkají dále stěžovatelé, zaměřil pozornost pouze na obsah napadeného usnesení obvodního soudu, provedl jen "minimální část důkazů" a konstatoval, že v trestním řízení nedošlo k téměř žádnému posunu ve věci, a to z důvodu jejich postoje. Stěžovatelé poukazují na procesní postup obvodního soudu, který do dne podání ústavních stížností nařídil již šest hlavních líčení, v trvání nanejvýše dvou hodin a jsou na ně předvoláváni dva až tři svědci. Tento postup je časově nehospodárný, prodlužuje délku trestního řízení a brání stěžovatelům řádně pracovat a splácet své závazky. Stěžovatelé polemizují se závěry obecných soudů o předchozí "nekontaktnosti" námitkou, že podle požadavků orgánů činných v trestním řízení se vždy do České republiky dostavili k provedení potřebných úkonů. Po dobu pobytu ve Spolkové republice Německo si již žádné peněžní prostředky nepůjčovali, což vylučuje opodstatněnost závěru o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, dříve vzniklé dluhy uznávají a chtějí je svým věřitelům hradit. 10. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy nerespektovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů, neboť nezvážily, zda přetrvávají relevantní a dostačující důvody pro jejich pokračující omezení na osobní svobodě. Tím se zpronevěřily též požadavkům na přiměřenost jejího uložení či pokračování ve vztahu ke sledovanému účelu [srov. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 12. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní