IV.ÚS 1991/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1991/09 ze dne 17. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem, AK se sídlem tř. ČSA 556, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 2. 2007 čj. 8 C 214/97-429, výroku II., a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2009 čj. 20 Co 296/2008-481, 20 Co 67/2008-481, výroku I. v jeho zamítavé části, a výroků III., IV. a V., za účasti 1) Okresního soudu v Náchodě a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) V. V., 2) J. P. a 3) Ing. V. G., všech zastoupených Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, AK se sídlem Smilova 500, 530 02 Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Hradci Králové, že změnou rozsudku Okresního soudu v Náchodě a zamítnutím žaloby co do částky 7 908,50 Kč porušil zákon, neboť nerozhodl v souladu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele soud při rozhodování o bezdůvodném obohacení opomněl pozemek p. č. 542/3 o výměře 9 m2, který vedlejší účastníci zabrali a oplotili a o kterém se soud zřejmě domníval, že spadá pod režim pozemků vypořádaných věcným břemenem, a rovněž stěžovateli nepřiznal nárok za užívání části pozemku p. č. 544 o výměře 2 m2. Stěžovatel dále zpochybnil svoji povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení v soudem stanovené výši. Poukázal na chybu při jejich výpočtu i na nesprávnou úvahu soudu o míře úspěchu a neúspěchu ve věci, které navíc označil za mechanické. Za správný označil postup Okresního soudu v Náchodě, který s přihlédnutím ke specifikům řízení opakovaně aplikoval ustanovení § 142 odst. 3 či § 150 o. s. ř. až do doby, kdy ho Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z června 2006 zavázal rozhodovat o nákladech řízení pouze podle poměru úspěchu a neúspěchu. Vysvětlení, proč byla aplikace těchto ustanovení o. s. ř. vyloučena, obecné soudy nepodaly a z tohoto pohledu stěžovatel považoval napadené rozsudky v této části za nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné a neodpovídající hledisku materiální spravedlnosti. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že nevzaly v úvahu specifika věci, za kterou považoval zejména to, že příčinou zamítnutí jeho žaloby na přiznání ušlého zisku ve výši 191 667,- Kč byla objektivní okolnost - rozhodnutí Nejvyššího soudu z července 2001, v důsledku kterého stěžovatel ztratil aktivní legitimaci k vedení sporu o ušlý zisk, a dále důkazní složitost, problematické stanovení plošné výměry pozemků zabraných vedlejšími účastníky či výše ročního nájemného. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že jeho nárok byl od počátku oprávněný a jeho neúspěch ve věci by měl být i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve všech směrech zohledněn. II. Okresní soud v Náchodě v podání ze dne 23. 2009 zcela odkázal na obsah napadeného rozsudku a jeho odůvodnění s tím, že se k obsahu ústavní stížnosti podrobněji vyjadřovat nebude, neboť soudkyně, která ve věci rozhodovala, již u okresního soudu nepracuje. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2010 k námitce, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, konstatoval, že původně byl předmětem žaloby tvrzený nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejším účastníkům za užívání jeho pozemku za dva roky před zahájením soudního řízení. V průběhu řízení však stěžovatel žalobu opakovaně měnil a okresní soud jeho návrhům vyhovoval, často aniž by žaloba měla veškeré náležitosti a bylo z ní patrno, za jaké období, užívání jakých pozemků a v jaké výši za m2 je bezdůvodné obohacení požadováno. V důsledku tohoto postupu se stal předmět řízení značně nepřehledným a stěžovatel poté postupoval tak, že předmětem řízení učinil v podstatě určitou finanční částku, jejíž výši vypočítával vždy různým způsobem, přitom vycházel vždy i z různé částky požadované jako bezdůvodné obohacení za m2 (od 20 Kč po 500 Kč). K vyjasnění došlo při jednání Okresního soudu v Náchodě v lednu 2004, na kterém stěžovatel uvedl, za které pozemky požaduje bezdůvodné obohacení. Tímto skutkovým tvrzením byl nalézací i odvolací soud vázán při rozhodování, což znamenalo, že bezdůvodné obohacení za tvrzený přístup po jiných pozemcích mu nemohlo být přiznáno. K výši částky bezdůvodného obohacení, kterou stěžovatel vypočetl v ústavní stížnosti, krajský soud poznamenal, že představuje více jak polovinu částky, která byla předmětem odvolacího řízení, z čehož je patrno, že k jejímu výpočtu stěžovatel dospěl opět zcela jiným způsobem nově použitým pouze pro účely ústavní stížnosti. Kritiku rozhodnutí o nákladech řízení Krajský soud v Hradci Králové označil za zavádějící a připomněl, za jakých okolností začali vedlejší účastníci užívat předmětné pozemky, pročež jim nelze vytýkat, že pro ně byla situace nepřehledná. Krajský soud upozornil, že stěžovatel před podáním žaloby a před jejím rozšiřováním nevyzval vedlejší účastníky k vydání bezdůvodného obohacení, což znamenalo, že v době jejich podání nebyly důvodné, neboť pohledávky stěžovatele za vedlejšími účastníky nebyly splatné, částečně neúspěšný byl též i proto, že předmětem řízení učinil nárok již promlčený. Krajský soud opakovaně odkázal na naprostou nepřehlednost žalob, jejichž vady nebyl stěžovatel schopen odstranit ani přes opakované výzvy ze strany odvolacího soudu. Ke stěžovatelem požadované výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemků (100 Kč za m2) krajský soud uvedl, že podle již ustálené rozhodovací praxe vyšel z toho, že bezdůvodné obohacení za užívání cizí věci představuje částku, za kterou by bylo možno v daném místě a čase obdobné pozemky pronajmout, v daném případě to byla částka 1 až 3 Kč/m2/rok. Soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel byl nepochybně schopen porovnat výši svého požadavku s cenami reálnými v daném místě a čase a jeho zcela nereálné požadavky nebylo možné při rozhodování o nákladech řízení odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. zohlednit. Krajský soud dále poukázal na to, že značnou část žalobou uplatněného, avšak nároku, se kterým nebyl stěžovatel úspěšný, byl nárok na vydání ušlého zisku. Žaloba byla zamítnula rozsudkem okresního soudu s odůvodněním, že stěžovatel nemá právo na vydání zisku, který žalovaní měli z provozu malé vodní elektrárny (dále jen "MVE"). Pokud stěžovatel poukázal na to, že podkladem pro podání této žaloby bylo nesprávné rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a na něj navazující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které mu k jeho návrhu nesprávně přikázalo stavbu MVE do vlastnictví za situace, kdy ta částečně stála a stojí na pozemku vedlejších účastníků, nepovažoval krajský soud námitku za důvodnou. Uvedl, že i kdyby stěžovatel skutečně vlastníkem stavby MVE a vedlejší účastníci by ji užívali bez právního důvodu, měl by žalobce nárok na bezdůvodné obohacení představující výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, nikdy by však neměl a nemohl mít nárok na zisk z provozu MVE. Krajský soud dále vyložil, proč v projednávané věci neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a v tomto směru odkázal na shora uvedené důvody, které byly rovněž prezentovány v jeho předcházejících rozhodnutích. Vedlejší účastníci, v řízení před obecnými soudy žalovaní, ve společném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2010 navrhli odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Ve věci samé, tj. zamítnutí části požadovaného nároku co do částky 7 908,50 Kč, poukázali na to, že v dané fázi řízení odvolací soud rozhodoval pouze o nároku stěžovatele spojeného s přístupem k MVE, a to v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 652/06, kterým byl soud zavázán řádnou aplikací a interpretací § 60 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), z čehož dovodili, že stěžovatel napadl otázku již rozhodnutou. Stran náhrady nákladů řízení vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatel účelově využil chyby v psaní vzniklé při pořizování písemného vyhotovení rozsudku. Uvedli, že odvolací soud vycházel z propočtů náhrady nákladů vedlejších účastníků provedených okresních soudem, které stěžovatel nenapadl, a přestože odvolací soud úspěch stěžovatele ve věci ponížil o další cca 3 % z žalované částky, přiznané náklady nenavýšil. K zamítnutí žaloby v rozsahu 191 667,- Kč vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatel v této souvislosti užívá právní kvalifikaci svého nároku jako vydání ušlého zisku či náhrady