IV.ÚS 1992/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1992/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 1 VZT 226/2022-10, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 1 KVZ 185/2020-89 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení ze dne 15. prosince 2021 č. j. KRPA-21451-82/TČ-2020-000071, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Praze, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel domáhá konstatování, že postupem Policie České republiky, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a toho, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jeho práv spočívajícímu v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. KRPA-21451/TČ-2020-000071 2. Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením policejní orgán odložil trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit podezřelý ve zkratce tím, že na jednání týkajícím se majetkového vyrovnání v souvislosti s rozvodem stěžovatele a jeho manželky (kterou podezřelý jako advokát zastupoval) požadoval po právní zástupkyni stěžovatele, aby stěžovatel přistoupil na určitý způsob majetkového vypořádání, s tím, že pokud tak neučiní, dojde k medializaci citlivých informací o soužití stěžovatele a jeho manželky. 3. Policejní orgán dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání ani jiného trestného činu, přičemž věc by měla být podle názoru policejního orgánu řešena nikoli v rovině trestní, nýbrž v rovině profesní etiky advokáta, jejíž posouzení je v kompetenci České advokátní komory. Jednání podezřelého lze vnímat jako snahu o získání co nejlepších podmínek pro svou klientku, byť způsoby nebyly zcela etické. Ve věci nicméně dle policejního orgánu nedošlo k pohrůžce jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 trestního zákoníku. Pohrůžka spočívala konkrétně ve zveřejnění informací z Dohody o úpravě poměrů uzavřené ve smyslu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, z níž podle policejního orgánu nevyplývají takové zásadní informace, které by bylo možné považovat za způsobilé přivodit stěžovateli vážnou újmu. V této souvislosti pak policejní orgán poukázal i na skutečnost, že stěžovatel je osobou profesně dlouhodobě působící v mediálním prostředí, přičemž osoby vstupující na veřejné scéně musejí počítat s tím, že činí svá jednání předmětem veřejné pozornosti. 4. Tyto závěry potvrdilo Městské státní zastupitelství v Praze, které ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost, i Vrchní státní zastupitelství v Praze, které ústavní stížností napadeným sdělením informovaly stěžovatele, že jeho podnět k výkonu dohledu vyhodnotilo jako nedůvodný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že dohoda, jejímž zveřejněním bylo vyhrožováno, obsahovala informace o rodinném soužití stěžovatele a jeho manželky, informace o jejich intimním soužití a vzájemném plnění, jakož i zákazu plnění intimního charakteru vůči konkrétně uvedeným třetím osobám, tj. vyvarovat se situací, ve kterých mohlo dojít k opakované nevěře, jako se tomu stalo v minulosti. Tato pohrůžka byla dle stěžovatele bez dalšího způsobilá vyvolat důvodnou obavu ze způsobení zvlášť závažné újmy na stěžovatelových právech, tedy naplňovala znak skutkové podstaty trestného činu vydírání. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje, že dle rozhodovací praxe obstojí samostatně i výhružka v podobě negativní publicity rozvodového řízení, a to i v případě osob částečně veřejně působících. 6. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že podezřelý svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatou zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Podezřelý jako první sdělil, že je věc mediálně zajímavá a že by mohla zaujmout bulvární novináře. Právě proto dle svých slov byl ke kauze advokátní kanceláří přidělen. Následně pod pohrůžkou negativní medializace podezřelý vyslovil konkrétní požadavky na majetkové a finanční vyrovnání, které spočívalo v přenechání domu v hodnotě cca 30 milionů korun, doplacení hypotéky a placení výživného v řádu stovek tisíc korun měsíčně. Podezřelý tedy předmětnou hrozbou sledoval získání neoprávněného prospěchu. Při dalším jednání pak podezřelý zmiňoval i další hrozby, např. že stěžovatel bude obviněn z domácího násilí či znásilnění své manželky, které zčásti byly realizovány v té podobě, že o neexistujícím domácím násilí byl informován OSPOD i soud a podezřelý pak podal trestní oznámení vztahující se právě k domácímu násilí. 7. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k právu na účinné vyšetřování a shrnuje, že povinnost státu vést účinné vyšetřování je dána i ve vztahu k právu na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Podle stěžovatele nelze jednání podezřelého bagatelizovat tak, jak to činí orgány činné v trestním řízení. Nelze pak podle stěžovatele souhlasit ani s tím, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily skutečnost, že stěžovatel je osoba veřejně činná, neboť právě tato skutečnost byla podezřelým použita v neprospěch stěžovatele a měla dopad výhružky na stěžovatele naopak posílit. 8. K porušení práva na účinné vyšetřování pak mělo dojít i tím, že policejní orgán nevyslechl manželku stěžovatele, která se dovolala práva nevypovídat proto, aby nezpůsobila trestní stíhání stěžovatele. To stěžovatel považuje za nesmyslné, neboť důvodem, pro který by ve smyslu § 100 trestního řádu mohla vůbec odmítnout vypovídat k prověřované věci, je, že by způsobila sama sobě trestní stíhání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod, a to typicky práv osob v postavení obviněných (resp. podezřelých či obžalovaných). Jakkoli Ústavní soud dovodil svou pravomoc ve výjimečných případech - při ochraně práva poškozených na účinné vyšetřování - zasáhnout i v neprospěch těchto osob a dosáhnout znovuotevření trestní věci, která původně nedospěla do fáze obžaloby, je potřeba respektovat, že v souladu s čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, jakožto součást moci výkonné. 12. Ústavní soud (jakožto součást moci soudní) přitom není součástí soustavy státních zastupitelství, není státním zastupitelstvím instančně nadřazen, a proto zásadně nemůže do jejich činnosti zasahovat. Mimo jiné i proto Ústavní soud již dříve vyložil, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život. 13. Nejenže je možnost zásahu Ústavního soudu v neprospěch obviněných zásadně omezována co do práva, do kterého mělo být údajným trestným činem zasaženo, Ústavní soud zároveň limituje své zásahy na případy skutečně závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud nezajišťuje další instanční přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a nemůže jen z hlediska běžné zákonnosti nahrazovat jejich závěry, zda v určité věci došlo k trestnému činu, zda jej spáchala konkrétní osoba a zda se má vznést obžaloba, či má být věc řešena jiným způsobem. 14. Ve vztahu k nyní po