IV.ÚS 1996/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1996/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, sídlem Mikovcova 476/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2022 č. j. 7 Tdo 215/2022-905, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2021 č. j. 6 To 365/2020-823 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. července 2020 č. j. 4 T 7/2017-748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně stěžovateli podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl okresní soud o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil shora označeného přečinu - ve stručnosti uvedeno - tím, že poté, co dne 26. 4. 2016 v nemocnici zemřel jeho přítel V. M. (dále jen "zůstavitel"), téhož dne po předložení občanského průkazu v nemocnici převzal jeho věci, mezi kterými se nacházela i platební karta VISA vedená k účtu obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., patřící zůstaviteli a za pomoci této karty pak dne 26. 4. 2016 převedl z účtu zůstavitele na svůj účet finanční prostředky ve výši 110 000 Kč, dne 27. 4. 2016 vybral z účtu finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu umístěného v prodejně Tesco Žatec, dne 28. 4. 2016 vybral z účtu finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu v obchodní zóně Chomutov a dne 29. 4. 2016 zaplatil nákup v prodejně Tesco Žatec ve výši 256 Kč přesto, že k účtu ani platební kartě zůstavitele neměl dispoziční právo, a odcizil tak celkově finanční částku ve výši 140 256 Kč ke škodě dosud přesně neustanovených dědiců zůstavitele. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele částečně zrušil toliko ve výroku, jímž mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání poškozených do výroku o náhradě škody krajský soud podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že nenaplnil objektivní stránku ani subjektivní stránku jemu přičítaného přečinu a soudy pochybily neuplatněním zásady subsidiarity trestní represe. 6. Podle stěžovatele se okresní soud dopustil nepřípustného způsobu výslechu svědků k podpisu listiny závěti kladením nedůvodných a opakovaných otázek, přičemž svědci byli vedením výslechu zjevně vystresováni a byl na ně vyvíjen nedovolený nátlak. Dovozuje, že okresní soud nepostupoval nestranně, přičemž je namístě dovodit jeho podjatost. Soud nesprávně a svévolně hodnotil provedené důkazy, své domněnky interpretoval nezákonným způsobem a dopustil se nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí bylo vystavěno na výpovědi ověřující úřednice Obecního úřadu H., která v občanském soudním řízení vypovídala jinak než se značným časovým odstupem před trestním soudem. Ani jeden ze soudů se nezabýval opakovaně navrhovanými důkazy v souvislostech s údajným studiem J. M. a dalšími tzv. opomenutými důkazy a výsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Takový postup stěžovatel označuje za překvapivý a excesivní, vymykající se základním zásadám trestního řízení i zásadám demokratického právního státu. 7. Stěžovatel připomíná, že dědictví se ze zákona nabývá dnem úmrtí zůstavitele a tímto dnem dědici bez dalšího vstupují do veškerých práv a povinností zůstavitele. Dovozuje, že podle (nespecifikovaného) výroku nálezu Ústavního soudu: "Pouhé užití finančních prostředků zůstavitele jeho možným dědicem před ukončením pozůstalostního řízení pak samo o sobě nemůže naplnit skutkovou podstatu krádeže." 8. Stěžovatel zdůrazňuje, že údajní poškození na něj opakovaně podávali účelová trestní oznámení, jejichž prostřednictvím se snažili získat dědictví po zůstaviteli. Zůstavitel po mnoho let veřejně deklaroval, že jeho děti nedostanou z dědictví ničeho, neboť se k němu samotnému i jeho matce (jejich babičce) chovali zavrženíhodným způsobem, neposkytli jim pomoc v nemoci a ve stáří, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi. O majetek zůstavitele se začali zajímat až po jeho úmrtí. Poškození svého otce prezentovali jako alkoholika, který nebyl způsobilý sepsat závěť, přestože v řízení bylo prokázáno, že ho nikdy nikdo ze svědků neviděl opilého. Za života zůstavitele na něj opakovaně podával J. M. trestní oznámení, soudně i exekučně se domáhal výživného, aniž by předložil doklad o svém studiu. Soud nezkoumal, zda poškozený skutečně studoval, studium ukončil řádně a titul který používá, skutečně získal. Vznikly tak důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti poškozeného. 9. Poškození opakovaně nahlíželi do spisů (dědického vedeného v občanském soudním řízení i trestního spisu v přípravném řízení), přičemž nahlížení do "civilního" spisu bylo nejen četné, ale i dlouhé, ačkoli měli veškeré listiny včetně protokolů z jednání k dispozici. Takové skutečnosti jsou způsobilé vyvolat domněnku, zda toto studium nebylo samoúčelné, a v souvislostech s několika listinami závěti to může vytvořit reálnou představu o možné záměně listin závětí, které se ve spisech skutečně nacházejí hned v několika variantách. 10. Okresní soud rozhodl v hlavním řízení o ukončení dokazování, o čemž státní zástupkyně i právní zástupce poškozených zjevně dopředu věděli, neboť měli písemně připraven závěrečný návrh. V rozsudku absentovala údajná škoda, jelikož všechny peníze byly v souladu s vůlí zůstavitele vynaloženy na zachování a udržení dědictví. Zůstavitelem byl stěžovatel označen jako kontaktní osoba a následně soudem ustanoven jako opatrovník, PIN od platební karty mu sdělil zůstavitel, a zdravotnické zařízení, kde došlo k úmrtí, mu předalo veškeré osobní věci, včetně platební karty. Stěžovatel také okresnímu soudu vytýká, že uvedl nepravdu, že v přípravném řízení nevypovídal. 11. Stěžovatel se dále vyjadřuje k okolnostem týkajícím se dvou kopií závěti, které měly soudy k dispozici. Uvádí, že o založení barevné kopie listiny do spisu vůbec nevěděl a barevnou fotokopií nikdy nedisponoval, měl pouze barevný originál, protože vlastnil jen černobílou tiskárnu a vůbec se tehdy nedomníval, že by si měl pořídit barevnou fotokopii, protože dobře znal obsah listiny závěti. Zmocněnci poškozených ani M. M. žádné závěti neposílal, přičemž jejich tvrzení o opaku není ničím podložené. Neověřený barevný originál měl s sebou, když šel k notářce JUDr. Ivaně Demutové. Ta nebyla přítomna, a proto ho její tajemnice objednala a ručně podepsaný originál si ofotila s tím, že kopii předloží notářce. Tajemnice také potvrdila, že šlo o originál, že by barevnou fotokopii bez dalšího poznala. Uvedla, že na originálu byly tři podpisy. Ona i notářka dosvědčily výše uvedené skutečnosti, nicméně soudem byly označeny za nevěrohodné, na rozdíl od svědkyně M. K. 12. Soud dehonestoval výpovědi svědků podpisu závěti, výpovědi notářky a její tajemnice i výpověď stěžovatele, protože je označil za nevěrohodné, naopak za zásadní považoval vyjádření svědkyně M. K. (která si po několika letech překvapivě "vzpomněla", že na listině závěti chyběl jeden podpis, který byl údajně připojen až dodatečně), přičemž tyto závěry neměly oporu v provedeném dokaz