IV.ÚS 1997/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1997/20 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Navrátilové, zastoupené JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. dubna 2020 č. j. 58 Co 78/2020-1454 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. února 2020 č. j. P 106/2007-1445, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) Terezy Navrátilové a 2) MUDr. Bohuslava Navrátila, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu rodičovství zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Uvedenými usneseními mělo podle stěžovatelky být rovněž zasaženo do základních práv první vedlejší účastnice zaručených v čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2007 č. j. P 106/2007-77 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 7. 2008 č. j. 59 Co 87/2008-126 bylo zastaveno řízení o úpravu styku druhého vedlejšího účastníka s první vedlejší účastnicí, dcerou stěžovatelky, o vyživovací povinnosti druhého vedlejšího účastníka k první vedlejší účastnici a o nákladech řízení. 3. Žalobou podanou dne 12. 3. 2018 stěžovatelka navrhla obnovu řízení, a to z důvodu nově zjištěných informací o příjmech druhého vedlejšího účastníka od roku 2007. Okresní soud usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. P 106/2007-1297 žaloba na obnovu řízení odmítl jako opožděnou, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 2008. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, v němž uvedla, že dříve o daných skutečnostech nevěděla, resp. zdůraznila, že o nich měly vědět obecné soudy již v roce 2007. Dále žádala osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o žalobě na obnovu řízení. Krajský soud usnesením ze dne 23. 9. 2019 č. j. 58 Co 233/2019-1430 zrušil usnesení okresního soudu a uložil mu, aby stěžovatelku podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyzval k odstranění neúplnosti žaloby na obnovu řízení s poučením o následcích nevyhovění. 4. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 12. 2019 č. j. P 106/2007-1441 byla stěžovatelka vyzvána k doplnění žaloby na obnovu řízení, zejména k označení rozhodnutí, které napadá, a rozsahu, v němž jej napadá, dále důvodu obnovy řízení, vylíčení skutečností, které svědčí o včasném podání žaloby na obnovu řízení, označení důkazů prokazujících důvodnost žaloby na obnovu řízení a vymezení, čeho se domáhá. 5. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byla žaloba na obnovu řízení odmítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ve svém podání ze dne 7. 1. 2020 neuvedla rozhodnutí, proti němuž podala žalobu na obnovu řízení, kdy navíc ze spisu vedeného pod sp. zn. P 106/2007 vyplývalo, že o výživném první vedlejší účastnice bylo od roku 2008 ještě několikrát rozhodnuto. 6. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání, v němž uvedla, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí doplnila a označila vše, co po ní okresní soud ve výzvě požadoval. Vzhledem k tomu, že nemá právní vzdělání, nedokázala přesně posoudit, co konkrétně měl okresní soud na mysli. 7. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno s tím, že jeho správné znění bylo změněno na podání, jímž se stěžovatelka domáhala obnovy všech řízení, v nichž bylo rozhodnuto rozsudky vydanými v roce 2008 a později. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka byla okresním soudem řádně poučena o tom, jak je třeba doplnit žalobu na obnovu řízení, i o tom, že v případě nedoplnění žaloby nebude možné v řízení pokračovat. Jde-li o argumentaci stěžovatelky o nedostatku právního vzdělání, krajský soud ji neakceptoval, neboť z obsahu spisu a zejména množství opravných prostředků podaných stěžovatelkou bylo zřejmé, že má bohaté zkušenosti se soudním řízením a všechna rozhodnutí, jež napadala dřívějšími odvoláními, vždy dokázala řádně označit. Nadto jí v nyní posuzované věci nic nebránilo napadené rozhodnutí označit aspoň datem jeho vydání. Krajský soud dále doplnil, že stěžovatelka rovněž nevylíčila skutečnosti svědčící o včasném podání žaloby na obnovu řízení. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že obecné soudy se při rozhodování o případné obnově řízení nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou podle právní úpravy relevantní, a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních vyšly najevo. Zejména nezohlednily závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (pozn. N 114/81 SbNU 785). Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že při rozhodování o výši výživného a případné obnově řízení se zaměřily pouze na zjištění příjmů rodičů, aniž by komplexně hodnotily jejich majetkové poměry a životní úroveň. Obecné soudy se podle stěžovatelky naopak zaměřily pouze na správnost a přesnost právní argumentace. Pochybení má dále spočívat v tom, že obecné soudy nezohlednily převod nemovitého majetku druhého vedlejšího účastníka na jeho novou manželku a následný prodej tohoto majetku třetí osobě, čímž evidentně došlo k vzdání se majetkového prospěchu. Proto nedošlo k aplikaci § 913 a § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí o výši výživného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit. 11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší výživného přiznaného v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nerozlišuje argumentaci zaměřenou na nyní napadená usnesení o odmítnutí žaloby na obnovu řízení, resp. na potvrzení odmítnutí žaloby v odvolacím řízení. Podle § 232 o. s. ř. platí, že žaloba na obnovu řízení musí vedle obecných náležitostí obsahovat označení r