IV.ÚS 1998/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1998/20 ze dne 13. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Ondrouška, zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 866/2020-216, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2019 č. j. 17 Co 129/2019-156 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. dubna 2019 č. j. 15 C 243/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Mgr. Libuše Jaroslavy Ondrouškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo hrubě zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta námitka stěžovatele (jako žalovaného) nedostatku pravomoci soudu (výrok I) i jeho návrh, kterým se domáhal přerušení řízení do skončení řízení ve věci ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1163/19 (výrok II), stěžovateli bylo uloženo vyklidit konkrétní nemovitosti (pozemek a rozestavěný dům bez čísla popisného na něm stojící) v katastrálním území Starkoč u Vysokova a předat je vedlejší účastnici (jako žalobkyni) (výrok III). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků (výrok IV), ani Česká republika (výrok V), nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že vedlejší účastnice není vlastnicí sporného pozemku, odůvodněnou tím, že darovací smlouva ze dne 4. 6. 1970, na jejímž základě jej měla nabýt, je neplatná pro porušení § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Dospěl k závěru, že předmětem darování nebyl nezastavěný stavební pozemek, neboť v daném řízení nebylo prokázáno, že by v době převodu bylo příslušné územní rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům správního řízení řádně doručeno, a nabylo tak právní moci. Nebyla proto prokázána existence pravomocného rozhodnutí o vymezení pozemku k zastavění ke dni registrace smlouvy. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích (tj. až na výrok II) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že je zčásti neprojednatelné a zčásti není podle § 237 přípustné, neboť není založeno na vyřešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebyl shledán ani důvod pro přehodnocení jeho závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, o jehož závěr soudy nižších stupňů svá rozhodnutí opřely. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že stěžejní otázkou bylo určení, zda je vedlejší účastnice vlastnicí sporného pozemku. Tvrdí, že tomu tak nebylo, neboť na základě darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970 byl sporný pozemek vedlejší účastnici převeden jako pozemek určený k zastavění, a protože převodce (dárce) nebyl jejím příbuzným v řadě přímé, byla (je) tato smlouva neplatná podle § 39 a § 490 odst. 2 občanského zákoníku. Nesouhlasí proto se závěry obou soudů nižších stupňů, podle kterých se nepodařilo obstarat autentické listinné důkazy o doručení územního rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 jednotlivým účastníkům řízení a dotčeným orgánům, a tudíž nebylo prokázáno, že by se toto územní rozhodnutí stalo ke dni uzavření darovací smlouvy pravomocným, a tak je darovací smlouva platná. 6. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s uvedenou argumentací obou obecných soudů pro rozpor s tím, jak Nejvyšší soud posoudil - podle stěžovatele v souladu s § 134 o. s. ř. - sporné otázky v jiných řízeních, např. v rozsudku ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Podle stěžovatele charakter veřejné listiny má jednak darovací smlouva registrovaná státním notářstvím, jednak následně vydané stavební povolení, které by nebylo vydáno, kdyby územní rozhodnutí nebylo pravomocné. Podle stěžovatele to ve svých důsledcích znamená, že nutno presumovat správnost jejich obsahu a že na základě toho dochází k obrácení důkazního břemene, přičemž absenci dohledání dokladů o doručení nelze hodnotit jako důkaz toho, že obsah veřejných listin není správný, tím spíše za situace, kdy se ze všech okolností jeví být pravděpodobným, že k doručení muselo dojít. 7. Stěžovatel má za to, že argumentace obecných soudů je účelová a přepjatě formalistická, odhlížející od reálných společenských vztahů, přičemž se dovolává úvah Ústavního soudu obsažených v nálezech ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 (N 186/67 SbNU 241) a ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 1336/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Odmítá, aby absenci dokladů o doručení ve spise soudy hodnotily jako důkaz toho, že doručeno řádně nebylo, kdy je ze všech okolností evidentní, že k němu došlo, což konstatoval i okresní soud. Stěžovatel upozorňuje, že i text darovací smlouvy na územní rozhodnutí odkazuje a že v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 10 C 123/99 (viz dále sub 14) se vedlejší účastnice bránila tím, že územní rozhodnutí patrně nebylo pravomocné, protože bylo podáno odvolání MNV Vysokov, nikoliv že jí rozhodnutí doručeno nebylo. Postup obecných soudů popírá zásady logického uvažování, a je tak v rozporu s právem na soudní ochranu. Navíc by takovým postupem byla poskytována ochrana vedlejší účastnici řízení, která při uzavření darovací smlouvy evidentně uvedla státního notáře v omyl, když prohlásila, že je dcerou dárce. Přitom původním úmyslem dárce bylo pozemek převést i na stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 9. Domáhá-li se stěžovatel rovněž zrušení výroku II rozsudku okresního soudu, vzhledem k tomu, že odvolání proti němu nebylo přípustné, měl stěžovatel za povinnost podat ústavní stížnost do 60 dnů od doručení tohoto rozsudku (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), což ale neučinil. Z tohoto důvodu nutno považovat ústavní stížnost v této části za opožděnou. Možno podotknout, že proti tomuto výroku stěžovatel žádné námitky nevznesl. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Úvodem možno poznamenat, v souvislosti s námitkou formalistického přístupu obecných soudů, že se stěžovatel domáhá ústavněprávní ochrany, aniž by mu svědčilo jakékoliv právo užívat sporný pozemek, dovolávaje se přitom právní úpravy platné před půl stoletím, a kterou v tomto konkrétním případě je sotva možno považovat za slučitelnou s ústavními hodnotami a principy, na nichž je postaven současný právní řád. V této souvislosti nut