IV.ÚS 2/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2/21 ze dne 19. 7. 2022 N 86/113 SbNU 51 Odpovědnost státu za škodu způsobenou právnické osobě nezákonným trestním stíháním fyzických osob, které ji ovládají   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, MBA, advokátem, sídlem Zarámí 90, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Cdo 1243/2020-362 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019 č. j. 14 Co 338/2019-344, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, ve znění opravného usnesení ze dne 20. září 2022, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Cdo 1243/2020-362 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019 č. j. 14 Co 338/2019-344 byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Cdo 1243/2020-362 v celém rozsahu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019 č. j. 14 Co 338/2019-344 v části, ve které byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 37 C 122/2017-319, se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů vedených Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 37 C 122/2017 a Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 69 T 2/2016 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 18. 4. 2019 č. j. 37 C 122/2017-319 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a dalších dvou žalobců (fyzických osob stěžovatelku ovládajících) proti vedlejší účastnici na zaplacení částek dvakrát 90 020,85 Kč s příslušenstvím a 6 242 808,91 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky měly představovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb.") způsobené všem žalobcům v souvislosti s vedením trestního řízení. Oba spolužalobci byli v dané trestní věci stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 69 T 2/2016 byli zproštěni obžaloby, neboť jejich jednání nebylo trestným činem. Částky 90 020,85 Kč představují náklady zaplacené obhájci. Částka 6 242 808,91 Kč měla představovat majetkovou škodu stěžovatelky, jejíž zboží bylo v souvislosti s danou trestní věcí zadrženo (mikrokanálky, noktovizory), přičemž po dobu trestního řízení tržní cena zboží znatelně poklesla. Část uvedené škody představoval nárok na náhradu škody ve výši 442 004,33 Kč, která měla odpovídat sumě, kterou stěžovatelka zaplatila na úrocích na úvěrech, které si byla nucena sjednat z důvodu zadržení výše zmíněného zboží orgány činnými v předmětném trestním řízení. Poslední část (67 000 Kč) představovala odměnu za výkon funkce jednatele z důvodu vyplacení odměny za výkon funkce dočasně najaté jednatelce stěžovatelky, protože její jednatel nezískal bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu a byl nucen z tohoto důvodu na funkci jejího jednatele rezignovat. V částce 733 999,49 Kč byl nárok stěžovatelky podle soudu promlčen. U zbytku nároku (4 999 805,09 Kč) dospěl soud k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí (stěžovatelka nebyla trestně stíhaná). Úkony, jimiž došlo k zadržení zboží stěžovatelky (v letech 2012 a 2013), nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním žalobců zahájeným v roce 2015. Proti tehdejšímu postupu státních orgánů nepodala stěžovatelka žádné opravné prostředky (zejména ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že těchto možností nevyužila, nelze již v řízení o náhradě škody rozhodnout o nezákonnosti předmětných rozhodnutí. Podle obvodního soudu tak nelze dospět k závěru, že by došlo k vydání jakéhokoliv nezákonného rozhodnutí. Nárok ve výši 67 000 Kč (odměna nové jednatelky viz výše) obvodní soud zamítl s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi touto majetkovou újmou a postupem státních orgánů. 3. Proti uvedenému rozsudku podali všichni žalobci odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry rozsudku, podle nichž nelze nezrušená rozhodnutí o zadržení věcí a provedení domovní prohlídky považovat za nezákonná. Jejich nezákonnost nelze dovozovat ani z nezákonně vedeného trestního stíhání jednatele stěžovatelky, neboť ona sama nebyla účastnicí trestního řízení. 4. Proti rozsudku městského soudu podali všichni žalobci dovolání. Stěžovatelka spatřovala jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí městského soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena a která spočívá ve vyřešení otázky, zda nezákonnost trestního stíhání obviněné osoby zakládá nezákonnost ostatních rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení, tedy konkrétně, zda jde o nezákonnost nařízení k zadržení zásilky podle § 86 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dospěl-li by dovolací soud k závěru, že nastíněná otázka již jím byla řešena (např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 či ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2235/2017), stěžovatelka požadovala, aby s ohledem na odlišnosti předmětného případu byla daná otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, protože je neshledal přípustným pro nesplnění předpokladů podle § 237 o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelkou v dovolání předestřené otázky již byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny a městský soud se od jeho závěrů neodchýlil. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že výklad právních předpisů, jak jej provedly obecné soudy, je nesprávný a zjevně nespravedlivý. Stěžovatelce bylo trestním stíháním významně zasaženo do jejích majetkových práv, a to po dobu čtyř let. Zboží nebylo možné následně prodat. Přitom před jeho zajištěním měla stěžovatelka odběr zboží zajištěný. Za účelové a nepřípustné považuje stěžovatelka odmítnutí odškodnění její újmy s argumenty o údajném neprokázání příčinné souvislosti, o nepodání opravných prostředků (v dané chvíli zjevně neúčinných) a o neobvinění stěžovatelky, jejíž práva byla zasažena významněji než práva obviněných osob. Stěžovatelka se považuje za aktivně legitimovanou, resp. účastnici trestního řízení, neboť se rozhodnutí v něm vydaná týkala jejího majetku. Nadto, kdyby došlo k dovozu zboží později, byla by pravděpodobně i stěžovatelka obviněna v důsledku novely trestních předpisů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, protože jednání, za které byla stíhána, vůbec nebylo trestným činem. Celé trestní řízení bylo podle stěžovatelky "experimentem", v němž si orgány činné v trestním řízení ověřovaly legalitu obchodování s "nočním viděním". Taková situace je v právním státě nepřípustná. Obecnými soudy je činnost orgánů činných v trestním řízení stavěna na roveň tzv. vyšší moci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření ostat