IV.ÚS 2/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Františka Kučery a JUDr. Marcely Kučerové, zastoupených Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2021 č. j. 25 Co 192/2021-287 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. června 2021 č. j. 6 C 153/2021-121, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí "proti jejich rozpor s čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod". 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 153/2021 se podává, že stěžovatelé se posesorní žalobou podle § 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhali, aby okresní soud zakázal vedlejším účastníkům provádět stavby a terénní úpravy související se stavbou silnice I/33 na dvou konkretizovaných pozemcích v kat. úz. Hořenice. Tvrdili, že jsou spoludržiteli pozemkové služebnosti, která umožnila, aby panující pozemek byl zpřístupněn z veřejné komunikace prostřednictvím služebného pozemku a ještě jednoho dalšího pozemku. Chystaným prováděním stavby silnice jsou stěžovatelé, jako spoludržitelé nemovité věci (předmětné služebnosti), ohroženi, protože prováděním stavby silnice vznikne faktická překážka, pro niž již nebude možno právo cesty a jízdy v dané lokalitě realizovat. (Pozn. Ústavního soudu: předmětná služebnost je tzv. vlastnickou služebností, kterou zřídili stěžovatelé, jako bezpodíloví spoluvlastníci obou pozemků, svými projevy vůle na listině ze dne 30. 7. 2020.) Okresní soud žalobu napadeným usnesením zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč (II. výrok) a druhé vedlejší účastnici částku 600 Kč (III. výrok). Okresní soud shledal, že k rušení držby stěžovatelů nedochází, ztotožnil se s tvrzením první vedlejší účastnice, že služebný pozemek nebyl užíván fakticky k jízdě a chůzi z veřejné komunikace, a přiklonil se k názoru vedlejších účastnic, že stěžovatelé zřídili věcné břemeno pouze účelově, ve snaze brojit proti správním rozhodnutím, když v době, kdy věcné břemeno zřídili, již probíhalo řízení o povolení stavby a o vyvlastnění. Výroky o nákladech řízení odůvodnil okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci. 3. Stěžovatelé podali proti usnesení okresního soudu odvolání, v němž, kromě jiného, zdůraznili, že nenapadají rozhodnutí o vyvlastnění, neboť předmětem jejich žaloby je ochrana jiného práva, tj. práva držby k věcnému břemeni - služebnosti, v podobě práva cesty, zpochybnili závěr o nedostatku pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice a namítali rozpor výroku o náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici s judikaturou Ústavního soudu. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") po jednání, které odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí, napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok), stěžovatelům uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení první vedlejší účastnici v částce 12 687 Kč (II. výrok) a druhé vedlejší účastnici v částce 600 Kč. Potvrzující výrok odůvodnil neopodstatněností odvolání, vyhodnotil časové a věcné souvislosti, a shrnul, že stěžovatelé zřízením vlastnické služebnosti zamýšleli vylepšit si vyjednávací a právní postavení ať již ve vyvlastňovacím řízení, či dalších souvisejících správních řízeních, přičemž takový postup lze chápat, ale ve světle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jej "aprobovat". Dále připomenul, že soud se v řízení o ochraně rušené držby omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu a na jeho svémocné rušení, aniž by mohl posuzovat právní otázky týkajících se např. oprávněnosti či řádnosti držby [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 (N 116/81 SbNU 819)]. Faktický skutkový stav krátce před vznikem vlastnické služebnosti cesty a po jejím vzniku nedoznal zásadní změny, a z tohoto pohledu se na postavení stěžovatelů nic podstatného nezměnilo. K prvnímu z náhradových výroků uvedl, že lze souhlasit s názorem, že první vedlejší účastnice, jako ústřední orgán státní správy, by si měl právní agendu zajišťovat z vlastních personálních zdrojů, což lze vztáhnout na běžnou agendu. Do této agendy však posuzovaný případ nespadá, šlo po právní i skutkové stránce o relativně složitou věc, kterou nelze navíc brát izolovaně od souběžně vedených řízení. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé nejprve připomněli probíhající spor o vyvlastnění jejich pozemků, údajně potřebných pro stavbu přeložky silnice I/33. V posesorní žalobě tvrdili, že právo cesty na jejich zemědělské pozemky, které bylo stavbou přímo ohroženo, vedlo přes stěžovatelův pozemek přímo navazující na veřejnou komunikaci a dále vyplývalo ze zřízené pozemkové služebnosti. Důkazy o historickém vedení vlastnické cesty soudy bez jakéhokoli odůvodnění neprovedly. V průběhu řízení došlo ke zrušení vyvlastnění, přesto nadále hrozilo, že dojde k omezení jejich vlastnického práva stavbou. Závěr soudů, že tvrzená cesta "vede odnikud nikam", byl podle stěžovatelů přijat v rozporu s jejich žalobními tvrzeními, nabídnutými důkazy, které soud neprovedl, v rozporu s obecně známými skutečnostmi o užívání polností, tj. nezákonně i neústavně. 5. Podle stěžovatelů nebyl soud v posesorním řízení oprávněn zkoumat okolnosti vzniku držby služebnosti a založit na nich svůj závěr o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 8 občanského zákoníku (na tomto místě upozorňují na nesprávně gramaticky formulovaný závěr o "aprobování" jejich postupu). Zkoumání okolností vzniku držby, která řádně vznikla a byla vložena do katastru nemovitostí, přísluší řízení petitornímu, tj. řízení vyvlastňovacímu, které stále probíhá a které definitivně vyřeší, zda vedlejší účastnice mohou na pozemcích stěžovatelů stavět, či nikoliv. 6. Za názor odporující právu na spravedlivý proces považují i odůvodnění usnesení o nedostatku pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice. K námitce, že žalovaným v posesorním řízení může být i tzv. nepřímý rušitel, tedy ten, v jehož zájmu je stavba prováděna, se soudy nevyjádřily, proto je jejich závěr nepřezkoumatelným, nezákonným a protiústavním. 7. Stěžovatelé výslovně napadají též výrok o nákladech řízení, kterými bylo první vedlejší účastnici přiznáno právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, byť jde o státní příspěvkovou organizaci. Tím se soudy odchýlily od konkretizované judikatury Ústavního soudu. Nákladové výroky v napadených rozhodnutích byly podle názoru stěžovatelů vydány při porušení jejich základního práva na spravedlivý proces (sc. na řádný soudní proces) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé upozornili, že krajský soud se neseznámil v potřebném rozsahu se zákonem vymezenými "mantinely" posesorního řízení, o čemž svědčí i jeho procesní postup, kdy věc odročil "na vyhlášení", ačkoliv mu zákon takový postup výslovně zakazuje v § 180 odst. 2 o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (po dodatečném předložení - k výzvě Ústavního soudu - řádné speciální plné moci). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zá