IV.ÚS 200/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 200/20 ze dne 11. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 3230/2019-955, II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2019 č. j. 11 Co 353/2018-915 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. srpna 2018 č. j. 16 C 211/2015-865, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, města Vrbno pod Pradědem, sídlem Nádražní 389, Vrbno pod Pradědem, a Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 16 C 211/2015-865 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Žalobu podala dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud uvedl, že u žalob podaných dle daného ustanovení je třeba splnit řadu podmínek, mezi něž patří i skutečnost, že žalobce je oprávněnou osobou, tj. že spadá pod vymezení dle § 3 písm. a) až d) zákona o majetkovém vyrovnání a v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečností uvedených v § 5 zmíněného zákona. Stěžovatelka tyto podmínky nesplnila, neboť v rozhodné době na majetku uvedeném v žalobě neutrpěla újmu, protože jej v té době již nevlastnila. Jeden pozemek zmíněný v žalobě nevlastnila nikdy. K části pozemků, které jí původně patřily, bylo v pozemkové knize zapsáno vlastnické právo pro městskou obec Vrbno dne 3. 4. 1940. K jiné části pozemků, které jí původně patřily, bylo dne 3. 4. 1940 do pozemkové knihy zapsáno vlastnické právo pro Fond výstavby - správu majetku Vídeň, s. r. o., Vídeň, pobočka Liberec, a posléze na základě kupní smlouvy bylo vlastnické právo zapsáno dne 8. 1. 1941 pro městskou obec Vrbno. O vlastnické právo stěžovatelka přišla na základě výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti (z roku 1939) a rozhodnutí komisaře pro rušení organizací v Liberci (z roku 1940). Majetková křivda se tak dle okresního soudu stěžovatelce nestala v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Okresní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že na základě rozhodnutí komisaře pro rušení organizací v Liberci došlo k neplatnému majetkovému převodu ve smyslu § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Stěžovatelka totiž nedodržela způsob uplatnění nároku z tohoto dekretu stanovený v § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Okresní soud dále poznamenal, že neobstál-li by jeho závěr, že stěžovatelka neprokázala vlastnictví pozemků v rozhodném období, zmínil, že majetek stěžovatelky nacházející se mimo jiné ve Vrbně byl před 25. 2. 1948 navíc konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., na jehož základě byla stěžovatelka výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru označena za zrádce a nepřítele Československé republiky. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 č. j. 11 Co 353/2018-915 zastavil řízení o odvolání proti zmíněnému rozsudku okresního soudu v části, v níž směřovalo proti zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1651/2 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem (I. výrok). Ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že stěžovatelka neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. 4. Stěžovatelka podala proti zmíněnému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 3230/2019-955. Nejvyšší soud uvedl, že aktivní legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva dle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání se připíná k osobě, která naplňuje definiční znaky oprávněné osoby v § 3 daného zákona. Aktivní legitimace k podání takové žaloby není dána u takové osoby, která nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem majetku, jehož se žaloba týká. Dále Nejvyšší soud zmínil, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., který prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Nejvyšší soud posléze podrobně rozebral, proč na posuzovanou věc nedopadala judikatura Ústavního soudu, jíž se stěžovatelka dovolávala. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zpochybnila, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převody vlastnického práva na základě rozhodnutí říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti byly stiženy neplatností dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Restituční judikatura Ústavního soudu dle stěžovatelky připustila, aby se restituent domáhal obnovení svého vlastnického práva dvojím způsobem: buď uplatněním nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo restituční žalobou dle zákona č. 128/1946 Sb. Přitom zdůraznila, že konec lhůty k uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. připadl na den 17. 6. 1949, tj. do doby po únoru 1948, kdy již nemělo význam pro politické změny nárok uplatňovat. V ústavní stížnosti je zmíněno, že Československý stát při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel z náhledu, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Stěžovatelka se pak dovolávala nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) a ve vztahu k obnovení vlastnického práva soukromých osob tvrdí, že kdyby se rozhodovalo v podmínkách demokratického právního státu, jistě by došlo k nápravě z inciativy samotného státu. 6. Dále stěžovatelka namítla, že soudy spojily konfiskaci s účinností dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dle jejího názoru však byla konfiskace dokončena až konfiskační vyhláškou, kterou zpochybňuje na základě nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1946 č. j. 690/46-6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že soudy nezkoumaly, zda jde o historický církevní majetek, a nezabývaly se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Přitom shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná v části, v níž směřuje proti té části I. výroku rozsudku okresního soudu, která se týká zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemku parc. č. 1651/2 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka totiž částečně vzala zpět své odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části I. výroku rozsudku okresního soudu. 8. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tím, že stěžovatelka vzala částečně zpět své odvolání, zapříčinila, že v rozsahu zpětvzetí nevyčerpala procesní prostředek, který ji zákon proti rozsudku okresního soudu k ochraně jejího práva poskytl. 9. V uvedené části nelze ústavní stížnost připustit ani