IV.ÚS 2000/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2000/18 ze dne 2. 4. 2019 N 52/93 SbNU 193 K posuzování existence dobré víry držitele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené Mgr. Vladimírem Kykalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Leknínová 186/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 4883/2017-607 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 14 Cmo 404/2015-527 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015 č. j. 38 Cm 57/2008-474, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a P. N., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 4883/2017-607 a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 14 Cmo 404/2015-527 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015 č. j. 38 Cm 57/2008-474 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 4883/2017-607 a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 14 Cmo 404/2015-527 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015 č. j. 38 Cm 57/2008-474 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka navrhuje zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 4 (zřejmě čl. 11 odst. 1) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"); uvádí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek a nebyla jí poskytnuta soudní ochrana. 2. V řízení před obecnými soudy se žalobou ze dne 15. 5. 2008 domáhala nejprve matka stěžovatelky, zastoupená stěžovatelkou jako opatrovnicí, a následně jako právní nástupci své (v průběhu řízení zemřelé) matky stěžovatelka společně se svým bratrem, po úpravě petitu určení, že jejich matka byla ke dni úmrtí (20. 7. 2009) členkou Stavebního bytového družstva N. s právem užívat bytovou jednotku ve vlastnictví družstva (dále jen "členský podíl"). Matka stěžovatelky svůj členský podíl převedla smlouvou ze dne 18. 7. 2005 na vedlejšího účastníka, ten jej následně smlouvou ze dne 15. 5. 2007 převedl na třetí osoby (manžele H.), které jej smlouvou ze dne 27. 6. 2007 převedly na J. Š., v současnosti evidovaného člena družstva a uživatele bytu. II. Řízení před obecnými soudy 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "nalézací soud") žalobě rozsudkem ze dne 12. 6. 2012 č. j. 38 Cm 57/2008-295 nejprve vyhověl; dospěl k závěru, že smlouva o převodu členského podílu uzavřená mezi matkou stěžovatelky a vedlejším účastníkem je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, (dále jen "obč. zák.") pro duševní poruchu matky stěžovatelky a k vydržení práva k členskému podílu v zákonné tříleté době rovněž nedošlo, protože u J. Š. jako jeho posledního držitele nebyla splněna jedna z podmínek § 134 obč. zák., tj. mít věc nepřetržitě v držbě po dobu tří let. 4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 č. j. 14 Cmo 405/2012-348 zrušil uvedený rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Potvrdil sice závěr o absolutní neplatnosti původní převodní smlouvy z matky stěžovatelky na vedlejšího účastníka, neztotožnil se však s posouzením otázky vydržení, neboť do vydržecí doby se podle něj započítává i doba, kdy věc drželi v dobré víře právní předchůdci J. Š., a tuto otázku nalézací soud dostatečně nezkoumal. 5. Krajský soud následně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení členského podílu byly splněny. Nalézací soud dospěl napodruhé k závěru, že vedlejší účastník se o duševní poruše matky stěžovatelky dozvěděl až dne 22. 5. 2008 z doručené žaloby, kterou byly převody členského podílu napadeny, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by před převodem podílu na manžele H. měl o duševní poruše konkrétní povědomost. 6. Stěžovatelka podala proti druhému rozsudku nalézacího soudu odvolání, v němž zejména uvedla, že krajský soud nezvážil všechny okolnosti podstatné pro posouzení dobré víry jak vedlejšího účastníka, jehož dobrou víru nesprávně presumoval, přestože jej měl poučit, že je to naopak vedlejší účastník, kdo musí tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o jeho nepochybné dobré víře, tak pro posouzení dobré víry J. Š. Odvolací soud dokazování nezopakoval ani nedoplnil, dokazování provedené nalézacím soudem označil za ucelené a dostatečné pro rozhodnutí. Vedlejší účastník nemohl podle odvolacího soudu ztratit dobrou víru podáním vysvětlení na Policii České republiky (dále jen "policie") dne 13. 3. 2006, neboť policie vyšetřovala trestní oznámení na podvodné jednání A. S., nikoli vedlejšího účastníka, a z policejního protokolu nejde dovodit, že by vedlejší účastník "mohl dojít k pochybnostem o platnosti smlouvy z důvodu duševní poruchy". Vrchní soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl nově o nákladech řízení. 7. V dovolání stěžovatelka následně namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou, podle které ten, kdo se oprávněné držby dovolává, musí tvrdit okolnosti, z nichž bude dobrá víra vyplývat, a nese břemeno tvrzení i důkazní. Pro nedostatek dobré víry má přitom postačit stav, kdy držitel měl mít o svém právu objektivně pochybnosti. Jestliže soudy břemeno "převrátily", uchopily řízení z procesního hlediska nesprávně. Nejvyšší soud k tomu v napadeném usnesení uvedl, že odvolací soud vyřešil otázku vydržení odpovídajícím způsobem, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že vedlejší účastník se v souvislosti s podáním vysvětlení nedozvěděl žádné skutečnosti, z nichž by mohl usuzovat na duševní poruchu matky stěžovatelky, tudíž nešlo o skutečnosti způsobilé zpochybnit dobrou víru v platnost jím uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. III. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily počátek běhu vydržecí doby vztahující se k dobré víře vedlejšího účastníka, který ji ztratil nejpozději v okamžiku podání trestního oznámení dne 19. 1. 2006 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu namířeného proti vedlejšímu účastníku a ošetřovatelce matky stěžovatelky, jež převod zprostředkovala; tehdy měla přestat běžet vydržecí doba. Předtím (již v prosinci 2005) stěžovatelka informovala vedlejšího účastníka o skutečnostech nasvědčujících podvodnému převodu členského podílu. Trestný čin se sice prokázat nepodařilo, ale k závěru o neplatnosti smlouvy soudy dospěly; vedlejší účastník proto nemohl být považován za oprávněného držitele. Následné převody členských práv na další osoby považuje stěžovatelka za účelové, se snahou legalizovat protiprávně nabytý majetek a ztížit důkazní pozici "poškozených", čemuž soudy svým formalistickým postupem přispěly. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že osoba, která nabyla věc neplatně pro duševní poruchu prodávajícího, nemá být považována za oprávněného držitele; konečně zpochybňuje závěr obecných soudů, že se běh vydržecí doby vůči J. Š. staví až okamžikem, kdy se prokazatelně dozvěděl o předchozím zahájeném soudním řízení (nikoli jeho samotným zahájením). IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. 10. Stěžovatelka výslovně brojí pouze proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost; z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že její argumentace směřuje proti rozhodnutím všech tří instancí obecného soudnictví. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz] zvolil postup ke stěžovatelce vstřícnější a do přezkumu zahrnul také v záhlaví uvedené rozsudky odvolacího a nalézacího soudu. V. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 11. Po zjištění, že procesní předpoklady pro rozhodnutí věci jsou splněny, Ústavní soud připojil procesní spis a vyžádal vyjádření účastníků řízení i (všech původních) vedlejších účastníků řízení. Stavební bytové družstvo N. a J. Š. jako účastníci řízení před obecnými soudy sdělili Ústavnímu soudu,