IV.ÚS 2000/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2000/21 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Serbina Consulting a. s., sídlem Pivovarská 2340, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, sídlem Einsteinova 966/24a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 4226/2019-94, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VALUE ADDED, a. s., sídlem Opletalova 958/27, Praha 1 - Nové Město, zastoupenou Mgr. et Mgr. Kateřinou Dřevínkovou, advokátkou, sídlem Všehrdova 562/6, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces "v podobě" práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 9. 2018 č. j. 79 Cm 51/2018-24 zamítl stěžovatelčin návrh na odvolání vedlejší účastnice z funkce likvidátorky obchodní společnosti Agrobanka Praha, a. s., v likvidaci (dále jen "společnost"), a na jmenování nového likvidátora a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 7 Cmo 308/2018-47 usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Proti usnesení vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolací řízení podle § 243b a § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Důvodem bylo, že v průběhu dovolacího řízení byla společnost ke dni 3. 3. 2021 vymazána z obchodního rejstříku po skončení likvidace, v důsledku čehož ztratila právní osobnost (§ 118 a 185 občanského zákoníku) a spolu s tím též způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.) a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že dne 8. 4. 2021 (tj. ještě před vydáním napadeného usnesení) byl podán návrh na zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, že toto řízení je vedeno u městského soudu pod sp. zn. 73 Cm 47/2021, a dosud v něm nebylo pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně pak na usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1067/2015, ze kterého plyne, že byla-li právnická osoba vymazána z veřejného rejstříku po zahájení občanského soudního řízení (dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno) a vyšlo-li v průběhu řízení najevo, že u příslušného soudu byl podán návrh na zrušení zápisu o jejím výmazu, soud přeruší řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby, než bude příslušným soudem o tomto návrhu pravomocně rozhodnuto, přičemž rozhodnout tak, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s touto právnickou osobou jako s účastnicí řízení a že se řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavuje, smí pouze tehdy, zamítl-li příslušný soud pravomocně návrh na zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku. 6. Podle stěžovatelky lze tyto závěry použít na dovolací řízení, a tudíž Nejvyšší soud nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení dovolacího řízení, ale měl vyčkat, až bude o výše uvedeném návrhu pravomocně rozhodnuto. Současně tomuto soudu stěžovatelka vytkla, že nerespektoval svou vlastní judikaturu. 7. Dále stěžovatelka argumentovala tím, že řízení se účastnila i vedlejší účastnice a že ta v průběhu řízení neztratila právní osobnost, přesto však Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil i vůči ní, a to, aniž by tento svůj postup odůvodnil. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 9. Nejvyšší soud uvedl, že mu nebylo ke dni jeho rozhodnutí známo, že dne 8. 4. 2021 byl podán návrh na zrušení výmazu společnosti, ale že to nic nemění na jeho závěru, že společnost výmazem z obchodního rejstříku ztratila právní osobnost a též způsobilost být účastnicí řízení, přičemž povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 10. Vedlejší účastnice uvedla, že šlo o řízení o statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a neexistuje-li již, je vedení takového řízení povahy věci vyloučeno. Vyjadřuje nesouhlas se stěžovatelčiným názorem, že Nejvyšší soud měl vyčkat do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, a to z důvodu, že když právnická osoba zanikne, nemůže mít žádného likvidátora, a i kdyby bylo rozhodnuto o zrušení zápisu výmazu z obchodního rejstříku, neznamenalo by to, že by se obnovila funkce původního likvidátora. Podle § 209 odst. 1 občanského zákoníku by totiž musel být jmenován likvidátor nový, přičemž návrh na jeho jmenování podává podle § 36 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, pouze Česká národní banka. Zaniklá funkce vedlejší účastnice jako likvidátorky se nemohla zpětně obnovit. Nebyl tak žádný důvod, proč by měl Nejvyšší soud v řízení pokračovat, jeho závěr je určitý a srozumitelný, a nikoliv nepřezkoumatelný, jak stěžovatelka namítá. 11. K argumentu "plurality účastníků" v dovolacím řízení vedlejší účastnice uvedla, že nelze vést řízení ve statusové věci právnické osoby, která neexistuje, a že v době vydání napadeného usnesení nebyla likvidátorkou společnosti, takže by další vedení dovolacího řízení toliko vůči ní nedávalo žádný smysl, a to ani z hlediska procesní ekonomie, protože by nikdy nemohla být odvolána z funkce, kterou neměla. Z povahy věci tak nebylo možné, aby se v dovolacím řízení pokračovalo toliko s ní a stěžovatelkou. Také vedlejší účastnice závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. IV. Stěžovatelčina replika 12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila a zareagovala pouze na vyjádření Nejvyššího soudu. Odmítla jeho argument, že mu podání návrhu na zrušení výmazu společnosti nebylo známo, protože zjišťování způsobilosti být účastníkem řízení je úřední povinností soudu, že jde o posouzení otázky pokračování řízení se shodnou právnickou osobou a že vzhledem k § 243b o. s. ř. lze v dovolacím řízení rozhodnout o jeho přerušení. Poukázala na povinnost Nejvyššího soudu zajistit jí právní ochranu řádným projednáním jejího dovolání, aby jí položené otázky výkladu § 35 odst. 2 zákona o bankách, § 3043 odst. 2 občanského zákoníku, § 763 obchodního zákoníku, čl. VIII bodu 7 zákona č. 370/2000 Sb. a čl. II zákona č. 351/2011 Sb. nezůstaly nezodpovězeny. Nejvyšší soud měl proto řízení přerušit do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na zrušení výmazu z obchodního rejstříku. Nejvyššímu soudu stěžovatelka znovu vytkla, že nereagoval na její argumentaci, proč zastavil řízení i vůči vedlejší účastnici, když je nadále právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku. Z uvedených důvodů stěžovatelka na podané ústavní stížnosti setrvala. V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla. VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vyk