IV.ÚS 2002/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2002/18 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BSAuto Brno, a. s., se sídlem Veslařská 2, 637 00 Brno, zastoupené Mgr. Tomášem Váchou, advokátem se sídlem Dřevařská 855/12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 4861/2017-94, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2017 č. j. 27 Co 378/2016-71, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2016 č. j. 49 C 10/2016-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a PROJEKT ID s. r. o., se sídlem Havlíčkova 1257/14, 767 01 Kroměříž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2018, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva, a to právo na respektování autonomie vůle vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svými rozhodnutími prý porušily i právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ve věci žalobkyně PROJEKT ID s. r. o. (dále rovněž "žalobkyně", resp. "vedlejší účastnice") proti žalované o zaplacení částky 179 980,- Kč s úroky z prodlení, rozsudkem ze dne 30. srpna 2016 č. j. 49 C 10/2016-42 žalobě vyhověl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení výše označené částky včetně úroků z prodlení s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou na základě objednávky ze dne 14. 10. 2014 č. 11410867 kupní smlouvu, kterou měla žalovaná žalobkyni dodat osobní automobil zn. Opel Insignia a současně pro žalobkyni zařídit financování této koupě. Žalobkyně podle vystavené faktury zaplatila žalované zálohu ve výši 100 000,- Kč. Telefonicky i e-mailem následně žalobkyně komunikovala se zástupcem žalované Michaelem Svánovským, který jí zasílal nabídky financování a průběžně ji informoval o postupu financování a žádal po ní v této souvislosti potřebné doklady. Žalobkyně měla zájem o nižší akontaci, takže jí M. Svánovský dne 22. 1. 2015 nabídl odkoupení jiného, než objednaného, ale přitom levnějšího vozidla. Žalobkyně tuto nabídku přijala a na základě vystavené zálohové faktury zaplatila k doplacení akontace ve výši 20 % z ceny vozidla další částku 79 980,- Kč. Dne 30. 3. 2015 ji M. Svánovský informoval, že úvěr není schválen a financování koupě vozidla tak není zajištěno. Na základě této informace požádala žalobkyně žalovanou o vrácení vyplacených záloh. Následně dne 16. 7. 2015 vyzval právní zástupce žalované žalobkyni k převzetí vozidla a zaplacení kupní ceny. Žalobkyně toto jednání hodnotila jako podstatné porušení podmínek smluvních ujednání a nepoctivé jednání, neboť žalovaná měla zajistit financování, jako podmínku následné koupě vozidla, což nesplnila. Proto žalobkyně dne 29. 7. 2015 odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k vrácení zaplacených záloh. Městský soud vzal za prokázané, že žalovaná postupovala tak, jak bylo výše popsáno proto, že se pro žalobkyni zavázala zajistit financování koupě označeného vozidla, přičemž v průběhu jednání došlo ke změně předmětu původně uzavřené kupní smlouvy na nový vůz v hodnotě 899 900,- Kč, čemuž odpovídá druhá zálohová faktura na částku 79 980,- Kč, která v součtu s původní zálohovou fakturou odpovídá 20% nově sjednané kupní ceny nově nabídnutého vozu. Změna obsahu původně sjednané kupní smlouvy ústní dohodou byla možná (§ 1758 a § 564 občanského zákoníku). Městský soud neměl pochybnost o tom, že žalobkyně by kupní smlouvu v původním ani ve změněném obsahu neuzavřela, pokud by si nebyla na základě opakovaného ujišťování žalované jista, že kupní cena nebude uhrazena prostřednictvím úvěru či leasingu. Pokud tedy z jakýchkoli důvodů úvěr či leasing žalobkyni nebyl poskytnut, nelze tuto okolnost klást k tíži žalobkyni, ale žalované, která zajištění financování přislíbila, a to ve chvíli, kdy jí byla známa (či měla být známa) majetková situace žalované. Jestliže po celou dobu žalovaná vystupovala jako osoba, která je schopna zajistit financování kupní ceny, pak jednala bez odborné péče a toto její jednání jde k její tíži (§ 5 odst. 1 občanského zákoníku). Podstatné porušení smlouvy ze strany žalované (ujednání o zajištění financování koupě vozu) bylo závažným důvodem pro odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu. Následně bylo povinností žalované vrátit žalobkyni vše, co jí bylo do té doby podle smlouvy plněno (§ 2991 občanského zákoníku). Protože žalovaná zaplacené zálohy nevrátila, náleží jí i právo na zaplacení úroků z prodlení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. června 2017 č. j. 27 Co 378/2016-71 rozsudek městského soudu potvrdil, přičemž po doplnění dokazování a po částečném zopakování listinných důkazů se "v podstatě" ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými městským soudem i s jeho právním hodnocením. Za tohoto stavu dokazování shledal krajský soud nadbytečným doplnit dokazování výslechem jednatele žalobkyně a svědka Svánovského. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 23 Cdo 4861/2017-94 odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž se věcně nezabýval důvody, pro které žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v období po uzavření kupní smlouvy s vedlejší účastnicí na předmětné vozidlo jí poskytovala pomoc s vyřizováním úvěru resp. leasingu, protože jednatelem vedlejší účastnice byl ruský občan, který se často zdržoval v zahraničí. Vedlejší účastnici se prý nepodařilo získat úvěr (resp. leasing) "podle jejích představ" především proto, že nebudila u úvěrových společností důvěru; byla poměrně mladou společností, nevykazovala podstatnou ekonomickou aktivitu, nedisponovala významnějším vlastním kapitálem a společníci a současně jednatelé vedlejší účastnice jsou dva rodinně spříznění občané Ruské federace. Vedlejší účastnice však nezískala úvěr ani na levnější druh vozidla, které jí vstřícně nabídla stěžovatelka, a koupi vozidla si prý rozmyslela. Stěžovatelka trvala na splnění závazku z kupní smlouvy. Vedlejší účastnice však odstoupila od kupní smlouvy a žádala vrácení zaplacených záloh. Stěžovatelka tvrdí, že její snahou bylo pouze v rámci péče o zákazníka pomoci vedlejší účastnici s vyřizováním úvěru. Vedlejší účastnici řízení vytýká "nepoctivé jednání", spočívající v tom, že svoji zodpovědnost za získání finančních prostředků "přehodila" na stěžovatelku, přičemž měla takové požadavky na podmínky úvěrování, za kterých jí žádná společnost nebyla ochotna úvěr poskytnout. Obecným soudům stěžovatelka vytýká v souvislosti s napadenými rozsudky, že nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., ale "svévolně", takže prý tím založily extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a následným právním hodnocením; zvolily prý "abstraktní výklad jednání" stěžovatelky, který údajně vedl k nerozumným důsledkům, jež jsou v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu; při odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud "uplatnil přepjatý formalismus". Tím, že obecné soudy v projednávané věci "dovodily existenci dohody o zajištění financování", kterou stěžovatelka neuzavřela a uzavřít ani nikdy nechtěla, jí byl údajně vnucen smluvní závazkový vztah. Za výše uvedené pochybení považuje stěžovatelka hodnocení zálohové faktury ze dne 29. 1. 2015 č. 815831002 na částku 79 980,- Kč, e-mailovou korespondenci mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a dále nabídky financování od různých společností připojené k e-mailu stěžovatelky ze dne 16. 10. 2014. Obecné soudy prý podle názoru stěžovatelky nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci, neboť z provedených důkazů nevyplynul dostatečně určitý obsah "dohody o zajištění financování". Za takové situace jsou údajně závěry soudů o jejím porušení, resp. o podstatném porušení smluvních ujednání zakládajícím právo na odstoupení od smlouvy, zcela nepodložené. Výklad jednání stěžovatelky, z něhož soudy dovodily existenci dvou smluv, a to smlouvy kupní a smlouvy o zajištění financování, prý nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž jejich závěry se údajně vymykají požadavku na logické a rozumné hodnocení důkazů a vyvození skutkového stavu. Usnesení Nejvyššího soudu je podle názoru stěžovatelky o