IV.ÚS 2005/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2005/09 ze dne 26. 4. 2012 N 91/65 SbNU 221 Právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (zákaz těžby dřeva)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2005/09 ve věci ústavní stížnosti Lesního družstva obcí, se sídlem Přibyslav, Ronovská 338, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009 č. j. 25 Cdo 193/2007-200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2006 č. j. 51 Co 89/2006-154 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 11 C 277/2000-107, vydaným v řízení o náhradu škody, která měla být žalobci (stěžovateli) způsobena na základě rozhodnutí ministerstev znemožněním práva užívat les a těžit stromy na pozemcích ve vlastnictví členských obcí, kde byla vyhlášena národní přírodní rezervace, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. Městského soudu v Praze a 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces podle ustanovení článku 36 a násl. Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Navrhovatel v ústavní stížnosti uvedl, že hospodaří na základě nájemní smlouvy na svěřeném lesním majetku členských obcí a má podle § 58 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti vlastníka lesa. Na části pozemků, které jsou předmětem nájmu, byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb. ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále též jen "NPR Ransko") a stanoveny její bližší ochranné podmínky. 3. Navrhovatel spatřuje porušení práva vlastnit majetek ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále též jen "vedlejší účastník řízení") ze dne 10. června 1998 č. j. 9.337/98-OOP/3610/98 o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11. června 1999 č. j. 861/99 o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele. V důsledku vydání těchto rozhodnutí je navrhovatel povinen jak těžbu v lese, tak i obnovu, ochranu a výchovu lesa ponechat samovolnému vývoji. Navrhovatel má za to, že napadenými rozsudky byl zbaven práva nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům bez poskytnutí jakékoli majetkové náhrady; zůstalo mu zachováno jen jakési dominium nudum, jinak byl z hospodaření v těchto lesních porostech vyloučen. 4. Uvedeným omezením byla dle tvrzení navrhovatele způsobena újma ve výši 20 743 610 Kč (jak vyplývá z jím vyžádaného znaleckého posudku), avšak přesto se v souladu se zásadou dispoziční navrhovatel domáhal v soudním řízení po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 500 000 Kč jako náhrady způsobené újmy. Právo na náhradu této újmy pak navrhovatel odvozoval od ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona. 5. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 277/2000 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 11 C 277/2000-107 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému navrhovatelem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2006 č. j. 51 Co 89/2006-154 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech odvolacího řízení 82 377,75 Kč. Nejvyšší soud pak navrhovatelem podané dovolání zamítl rozsudkem ze dne 29. dubna 2009 č. j. 25 Cdo 193/2007-200 a navrhovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení 52 300,50 Kč. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že zákaz těžby dřeva v některých lokalitách NPR Ransko, jak byl v posuzovaném případě stanoven plánem péče pro tuto přírodní rezervaci na období 1998-2007 a lesním hospodářským plánem v souladu s legislativními omezeními vyhláškou č. 17/1997 Sb., kterou se vyhlašuje národní přírodní rezervace Ransko a stanoví její bližší ochranné podmínky, na základě lesního zákona a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 lesního zákona, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv však již na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva. 6. Navrhovatel rovněž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že jak rozhodnutím odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího byla navrhovateli uložena povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. Navrhovatel zpochybnil oprávněnost a potřebnost vynaložených nákladů k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť podle jeho názoru nebylo třeba, aby vedlejší účastník byl zastoupen advokátem. Dále navrhovatel zpochybnil správnost výpočtu výše nákladů řízení uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu. K tomu rovněž namítal, že mu nebylo doručeno vyjádření vedlejšího účastníka řízení k podanému dovolání. O podaném vyjádření se tak dozvěděl až z rozsudku Nejvyššího soudu. II. 7. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. srpna 2009 uvedl, že navrhovatel opakuje, byť ve větším rozsahu, argumentaci uplatněnou v řízení před dovolacím soudem, tj. že jeho omezení hospodaření v lese je omezení stanovené na základě zákona, nikoli ze zákona, že opačně by platilo jen v případě, byl-li by zákaz těžby zakotven přímo do jeho textu (mezi oběma typy omezení soudy obou stupňů neučinily rozdíl), a že nelze automaticky dovozovat, že tato omezení musí být vždy zásadně bezplatná a že pro ně nelze použít článek 11 odst. 4 Listiny. Ústavní stížnost dle názoru Nejvyššího soudu spočívá v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, s pouze obecnou výtkou protiústavnosti, a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však [ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] nepřísluší. Z uvedených důvodů dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. září 2009 vyjádřil nesouhlas s tvrzením navrhovatele uvedeným v ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého rozsudku (zejména na str. 7), který ve shodě se závěry soudu prvního stupně vychází z judikatury Nejvyššího soudu. 10. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 23. března 2011 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a z opatrnosti připomenul, že Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že čl. 11 Listiny, zaručující každému právo vlastnit majetek, nelze chápat tak, že vlastnické právo je absolutně neomezené, a naopak zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodu ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů. Celkově pak argumentaci navrhovatele hodnotil jako účelovou, a to jak ohledně okolností právních, tak i skutkových. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření zdůraznil, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku provedl i nutný test přiměřenosti omezení vlastnického práva, a to právě v navrhovatelem napadené pasáži. Vyhlášením NPR Ransko došlo k určitému omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, nejedná se však o nucené omezení vlastnického práva v souladu s článkem 11 odst. 3 Listiny. Vlastník, resp. nájemce pozemku nebyl tedy v daném případě vázán samotným plánem péče, ale podle zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 38 odst. 2 ve znění do 27. dubna 2004) byl povinen využít tento dokument jako závazný podklad pro zpracování lesního hospodářského plánu. Převzetím opatření uvedených v plánu péče do lesního hospodářského plánu se vlastník lesa vyvaruje případného porušení zákona. Z toho však nevyplývá, že by porušení plánu péče automaticky znamenalo porušení právních předpisů. 11. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces vedlejší účastník řízení uvedl, že své námitky ohledně uložené povinnosti k náhradě nákla