IV.ÚS 2006/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2006/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 361/2021-2368, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020 č. j. 3 To 100/2019-2244 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 50 T 18/2016-2108, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. řádné soudní řízení) zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 2 000 Kč (celkem 200 000 Kč) a pro případ jeho nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se S. K. a P. M. poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, škodu ve výši 5 741 259 Kč. 3. Uvedeného trestného činu se podle zjištění krajského soudu dopustil stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými stručně uvedeno tím, že po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty obviněný S. K., jakožto osoba jednající na základě plné moci za obchodní společnost A, stěžovatel, jako jednatel obchodní společnosti B, a obviněný P. M., jako jednatel obchodní společnosti C, prostřednictvím smluv uzavřených mezi zmíněnými obchodními společnostmi a následné fakturace vyplývající z daných smluv, přičemž jednotlivé případy jsou ve výroku rozsudku krajského soudu podrobně rozepsány, předstírali uskutečnění plnění, které fakticky nebylo provedeno, a na základě těchto skutečností obchodní společnost A, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2013 a ledna roku 2014 vylákala u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště v Ústí nad Labem, vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 5 741 259 Kč, a za zdaňovací období únor až duben roku 2014 se pokusila vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 13 068 148 Kč, čímž by způsobila České republice škodu v celkové výši 18 809 407 Kč. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o peněžitém trestu uloženého stěžovateli a odsoudil ho ke shodnému peněžitému trestu jako krajský soud včetně náhradního trestu odnětí svobody, když pouze opravil citaci zákonného ustanovení. 5. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, když shledal, že z převážné části bylo založeno na námitkách neodpovídajících zákonným dovolacím důvodům, a to na námitkách, jejichž podstatou je opětovná prezentace vlastní verze skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, především s hodnocením věrohodnosti výpovědi spoluobviněného S. K., v němž spatřuje porušení pravidla in dubio pro reo, resp. zásady presumpce neviny. Podle Nejvyššího soudu však postup krajského soudu a vrchního soudu o ničem takovém nesvědčí, neboť výpověď jmenovaného spoluobviněného hodnotily tyto soudy jak samostatně, tak i v kontextu ostatních důkazů, a porovnáním postupných částí jeho výpovědi dospěly k opodstatněnému závěru, že není důvod hodnotit jeho výpověď jako nevěrohodnou. Výpověď S. K. byla, na rozdíl od výpovědi stěžovatele, v souladu s řadou dalších důkazů a skutkový děj logicky vysvětlovala. Podle Nejvyššího soudu stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani ohledně námitky opomenutých důkazů. Konstatoval, že krajský soud a vrchní soud hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. 6. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, byť zjevně neopodstatněné, bylo podle Nejvyššího soudu možno označit pouze námitky stěžovatele týkající se výše škody, která mu byla přičtena k tíži, když tvrdil, že na obsah jednotlivých faktur neměl žádný vliv, a dále částečně námitky týkající se údajné neexistence dohody mezi ním a ostatními spoluobviněnými. K přičtené výši škody Nejvyšší soud poukázal na to, že všichni spolupachatelé odpovídají za celý způsobený následek. K tvrzení stěžovatele, že neznal spoluobviněného P. M. a že se tedy s ním nemohl na ničem dohodnout, Nejvyšší soud konstatoval, že je podstatné, že stěžovatel prokazatelně spolupracoval se S. K. a o zapojení a roli P. M. při páchání trestné činnosti věděl a počítal s ní. Vědomostní složka zavinění stěžovatele tedy zahrnovala také existenci a činnost P. M., což je pro posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství dostačující. K námitce stěžovatele, že neměl vliv na konkrétní obsah jednotlivých faktur, tedy ani na rozsah vylákání výhody na dani, Nejvyšší soud podotkl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel měl o rozsahu trestné činnosti dobrou představu, a to jednak z počtu dílčích útoků, cen uvedených ve smlouvách uzavřených obchodní společností A, a výše prospěchu, který on sám získal. Z hlediska právního posouzení není přitom nutné, aby stěžovatel znal přesnou výši celkového rozsahu vylákání výhody na dani, ale postačí, že jeho přibližná představa o tomto rozsahu umožňovala učinit závěr o naplnění znaku velkého rozsahu, což v daném případě bylo podle Nejvyššího soudu splněno. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání proti rozsudku krajského soudu namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale Nejvyšší soud jeho dovolání ryze formalisticky odmítl, aniž by se blíže zabýval jeho obsahem. Tvrdí, že daný trestný čin nespáchal, poukazuje na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se pravidla in dubio pro reo a má za to, že obecné soudy postupovaly v přímém rozporu s tímto pravidlem, když bez dalšího přisvědčily pravdivosti verze spoluobviněného S. K., kterou upřednostnily před verzí stěžovatele. Je přesvědčen, že výpověď spoluobviněného S. K. byla nelogická a nekonzistentní, a poukazuje na to, že tato výpověď nekoresponduje s výpovědí spoluobviněného P. M., jak tvrdí obecné soudy, ale právě naopak i tento spoluobviněný tvrdil, že byla dohodnuta reálná obchodní spolupráce, ke které však následně nedošlo. Stejně jako stěžovatel tedy popřel úmyslné krácení daně. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že neměl žádný vliv na výši fakturovaných částek, tedy ani na údaje uvedené v daňových přiznáních (tj. na výši škody), a s ohledem na to, že nebyla prokázána jakákoli jeho organizační role v dané oblasti, nelze mu přičítat soudy určenou výši škody. Nejen že nevěděl, že bude způsobena škoda právě v takové výši, ale ani to objektivně vědět nemohl. Připouští, že i kdyby měl v úmyslu trestný čin spáchat, nebylo by v jeho moci ovlivnit, jak velká škoda bude trestnou činností způsobena. 9. Žádný důkaz nesvědčí podle stěžovatele ani o závěru, že byl "mozkem" a organizátorem dané trestné činnosti. Naopak bylo v průběhu řízení prokázáno, že neměl žádný kontakt se spoluobviněným P. M. - ten vypovídal pouze tak, že spolupracoval pouze se spoluobviněným S. K. Tato skutečnost podle něj eliminuje nejen úvahy o organizátorství, ale vylučuje i vzájemnou dohodu mezi sp