IV.ÚS 2008/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2008/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky státní příspěvkové organizace Institut umění - Divadelní ústav, sídlem Celetná 595/17, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2020 č. j. 28 Cdo 221/2020-336, části I. výroku, která se týká určení, že hlavní město Praha je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a id. 2/3 pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město, a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Co 375/2018-277 a I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2018 č. j. 64 C 35/2010-224, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2019 č. j. 64 C 35/2010-264, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 25. 6. 2018 č. j. 64 C 35/2010-224 určil, že hlavní město Praha je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město. Shledal, že na základě § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), došlo k přechodu vlastnického práva spoluvlastnického podílu ve výši id. 2/3 k pozemku parc. č. 612 a k pozemku parc. č. 613, neboť na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 přešlo na hlavní město Prahu vlastnictví ke sporným nemovitostem, a šlo tudíž o historický majetek, který Praha vlastnila před 31. 12. 1949 a který tak do jejího vlastnictví přešel podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Pro tento přechod vlastnického práva nebylo zapotřebí reálného výkonu vlastnického práva. Vlastnické právo podle daného ustanovení přecházelo bez ohledu na to, zda obec s nemovitostmi fakticky hospodařila. Ohledně vlastnictví ke zbylé id. 1/3 pozemku parc. č. 613 obvodní soud rozhodl podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Vlastnictví zde hlavní město Praha nabylo dnem 1. 7. 2000, a to v návaznosti na rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci ze dne 6. 12. 1950 č. U III-1004/49. Obvodní soud II. výrokem svého rozsudku žalobu zamítl mezi hlavním městem Prahou (žalobkyní) a stěžovatelkou, neboť podle jeho názoru mohl s nemovitostmi nakládat pouze zřizovatel stěžovatelky, tj. Ministerstvo kultury. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Co 375/2018-277 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že ve vztahu mezi hlavním městem Prahou a stěžovatelkou se určuje, že hlavní město Praha je vlastníkem sporných nemovitostí, a že se žaloba zamítá co do určení vlastnictví k id. 1/3 pozemku parc. č. 613 v k. ú. Staré Město. Současně ve vztahu mezi hlavním městem Prahou a Českou republikou - Ministerstvem kultury žalobu zamítl. (I. výrok rozsudku městského soudu). Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). K vlastnictví id. 1/3 pozemku parc. č. 613 městský soud shledal, že rozhodnutí ze dne 6. 12. 1950 č. U III-1004/49 nebylo rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., protože obecní vlastnictví v tu dobu již neexistovalo. Obec do zániku obecní samosprávy s tímto majetkem nehospodařila. K vlastnictví sporných nemovitostí městský soud poukázal na rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49, na jehož základě došlo k přechodu vlastnictví na hlavní město Prahu. K nabytí vlastnictví došlo již uvedeným rozhodnutím (podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), tudíž nebylo třeba ani vkladu do pozemkových knih ani odevzdání nemovitostí. Rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 městský soud na rozdíl od obvodního soudu posoudil v režimu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., který představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000. K pasivní legitimaci stěžovatelky městský soud uvedl, že státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, však vlastním jménem jednají v právních vztazích týkajících se majetku a účastní se řízení před soudy ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 221/2020-336 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Uvedl, že stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou k podání dovolání proti té části I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně id. 1/3 pozemku parc. č. 613 a jíž byla zamítnuta žaloba mezi hlavním městem Prahou a Českou republikou - Ministerstvem kultury. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu korespondovalo hodnocení městského soudu, že obec ex lege nabyla podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 (podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.). I na takové rozhodnutí se hledí jako na rozhodnutí přídělové. Ani okolnost řádné správy nemovitostí a jejich užívání k prospěšnému účelu po dobu několika desetiletí není podle Nejvyššího soudu v oblasti obecních restitucí okolností nijak výjimečnou, naopak půjde o okolnost spíše pravidelnou. Z právního hlediska tak nebylo rozhodné, zda na stavbách, které mají přejít do majetku obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., byly provedeny stavební úpravy (ve věci nebylo tvrzeno, že by stavební činností došlo k zániku původní stavby jako věci v právním smyslu a zbudování stavby jiné). Nejvyšší soud neshledal v rozsudku městského soudu ani nepřípustný formalizmus ani výklad vedoucí k extrémně nespravedlivému řešení. Soudy totiž měly na zřeteli nejen literu zákona, ale i účel, k němuž zákon směřuje. Nastavení restituce majetku včetně výluk z ní bylo úlohou zákonodárce, přičemž soudy nemohou zákonodárcem zvolené řešení uzpůsobovat vlastním představám. II. Argumentace stěžovatelky 5. Hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku ze dne 30. 4. 1968 uzavřenou mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství a právním předchůdcem stěžovatelky (Scénografický ústav) se tento právní předchůdce stěžovatelky stal oprávněným držitelem pozemku parc. č. 612 a budovy č. p. 595. V roce 1975 se stal oprávněným držitelem i pozemku parc. č. 613. V následujících letech byla provedena rozsáhlá rekonstrukce budovy č. p. 595 v ceně mnoha milionů korun, kterou stát financoval prostřednictvím právního předchůdce stěžovatelky. Stěžovatelka s těmito nemovitostmi nakládala jako oprávněný držitel. Do roku 2010 stěžovatelka neměla žádné dokumenty prokazující splnění podmínek přechodu vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. Až v roce 2010 začalo hlavní město Praha uplatňovat nárok na přechod vlastnictví. 6. Stěžovatelka namítla, že se obvodní soud ani městský soud ve svých rozhodnutích nevypořádaly s namítaným porušením zásad spravedlnosti a dobrých mravů s ohledem na individuální okolnosti věci. Sporné nemovitosti byly ve vlastnictví hlavního města Prahy pouze krátkou dobu a byla to stěžovatelka či její právní předchůdce, kdo o ně řádně pečoval, zachránil je před zničením a investoval do jejich rekonstrukce a modernizace nemalé prostředky. Hlavní město Praha na péči o sporné nemovitosti nikdy nemělo vliv a nemělo k nim ani vztah. Obecné soudy tak deklarovaly vlastnické právo subjektu, na kterém nebyla v minulosti spáchána majetková křivda. Stěžovatelka sporné nemovitosti užívá k plnění nezastupitelného účelu v podobě vědecké, informační, poradenské a sbírkové činnosti. Za rozporné s principy spravedlnosti a dobrými mravy stěžovatelka považuje rozhodnutí soudů, podle nichž má vy