IV.ÚS 2013/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2013/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Rebekou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 11 Tdo 273/2023-3732, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 5 To 56/2022-3636 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2022 č. j. 54 T 11/2021-3502, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele napadeným rozsudkem v bodech 1) a 2) vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle krajského soudu dopustil tím, že: 1) nejméně v období od února 2019 do 6. 11. 2019, na území České republiky, zejména v Moravskoslezském kraji, především ve Frýdku-Místku a obci H., v rozporu s § 2 odst. 1 a § 34 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog (dále jen "zákon o prekursorech drog", a § 4 a 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o návykových látkách") a přímo použitelnými předpisy Evropské unie, konkrétně s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog (dále jen "nařízení o prekursorech drog"), s vědomím, že budou zneužity k nelegální výrobě metamfetaminu prováděné dalšími osobami, fakticky prodal blíže nezjištěné množství tablet obsahujících prekursor pseudoefedrin ve snadno extrahovatelné formě, a to v blíže neurčeném počtu jednotlivých případů, J. K., dílem za přítomnosti P. Š., a to za finanční částky ve výši od 100 000 Kč do 120 000 Kč za jednotlivou dodávku tablet, přičemž s ohledem na veškeré jemu známé okolnosti prodeje, zejména skrytý způsob předchozí telefonické komunikace s J. K., množství a způsob balení tablet dodávaných bez originálních obalů a příbalových letáků, jakož i předcházející znalosti a zkušenosti stěžovatele s nealkoholovou toxikománií, stěžovatel věděl, že dodané tablety nebudou využity k terapeutickým účelům, nýbrž k výrobě psychotropní látky metamfetamin, kdy z uvedeného množství prodaných léčiv bylo při součinnosti organizované skupiny dalších pachatelů, a to J. K., V. J., L. S., L. H., Z. N. a P. Š., fakticky vyrobeno minimální množství 5 017 g metamfetaminu za účelem další distribuce, za což byli jmenovaní odsouzeni rozsudkem krajského soudu sp. zn. 49 T 4/2020, a vědomě tak přispěl k výrobě drogy metamfetamin v uvedeném minimálním množství, 2) v přesně neustanovené době v průběhu roku 2020 na konkretizovaném místě v obci T., minimálně v jednom případě neoprávněně předal zdarma blíže nezjištěné množství, avšak ve výši nejméně jedné spotřební dávky, sušené konopné drogy zvané marihuana o nezjištěném obsahu účinné látky THC S. M. K., občanovi Polské republiky, přičemž si byl vědom, že protiprávně nakládá s přípravky obsahujícími uvedenou látku kategorie 1 přímo použitelného předpisu Evropské unie, a to látku pseudoefedrin, který je prekursorem drog podle § 1 písm. a) zákona o prekursorech drog jako látka, která může být použita k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky, a je uvedena v přímo použitelných předpisech Evropské unie, konkrétně v příloze I v Seznamu látek kategorie 1 nařízení o prekursorech drog, a dále jako uvedená látka kategorie 1 v příloze k nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, kdy droga metamfetamin, farmaceuticky zvaná pervitin, je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, dále s drogou zvanou marihuana získávanou z konopí setého, které je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění v § 44c odst. 1 zákona o návykových látkách jako omamná látka zařazená do seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a že obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol, neboli THC, který je uveden v seznamu č. 4 citovaného nařízení vlády jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. I podle Úmluvy o psychotropních látkách, neboť tak činil v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s prekursory zákonem o prekursorech drog a v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s omamnými látkami zákonem o návykových látkách, když nebyl držitelem příslušného zákonného povolení k zacházení s návykovými látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky ani držitelem zákonné licence, zvláštní licence ani registrace k nakládání s látkami kategorie 1. 3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy a učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále těmto soudům vytýká, že nedbaly na presumpci neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo. 6. Krajský soud prováděl dokazování [v souvislosti se skutkem pod bodem 1) výroku o vině] ke konkrétním dnům, kdy se stěžovatel podle obžaloby setkal s J. K., nicméně dovodil bez jakéhokoli důkazu, že k těmto kontaktům docházelo i v období od února 2019 do srpna 2019. Skutkový stav tedy nebyl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností. Krajský soud dovodil vinu stěžovatele na základě výpovědi svědka P. Š., který však nebyl přítomen žádné schůzce stěžovatele s J. K. a nikdy nebyl v obci H., tedy nemohl vidět obsah předávaných balíčků (jejichž obsahem podle obhajoby byly "vitamínové doplňky nebo doplňky na podporu sexuality") ani předávání peněžní hotovosti (nanejvýše v některých případech jejich přepočítávání). Obvinění v trestní věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 49 T 4/2020 vypověděli, že stěžovatele neznají, nikdy se s ním nesetkali a nevědí, o koho jde. Svědek P. Š. byl v odkazované trestní věci spolupracujícím obviněným a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, zatímco spoluobviněným byly uloženy tresty odnětí svobody v sazbách kolem deseti let. Obecné soudy svědka P. Š. "odměnily" nízkým trestem za to, že jeho výpověď představovala výlučný (či přinejmenším rozhodující) důkaz. Tyto okolnosti je nutné hodnotit se zřetelem k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo v. Slovensko, stížnost č. 45084/14, zabývajícím se použitím možné účelové výpovědi svědka v trestním řízení jako hlavního důkazu, které musí být doprovázeno dostatečnými zárukami celkové spravedlnosti řízení. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) konstatoval, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl - pokud možno - doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy, přičemž taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací. 7. Podle stěžovatele krajský soud učinil na základě výpovědi svědka P. Š. skutková zjištění o množství metamfetaminu, které si přinášel svědek J. K., a rovněž o podílech jednotlivých prodejců na dodávkách návykových látek (podle závěrů krajského soudu stěžovatel dodal 70 % z celkového počtu tablet, zatímco A. W. zbývajících 30 %).