IV.ÚS 2014/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2014/15 ze dne 15. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 1/185, 110 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 4 Tdo 330/2015-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 61 To 68/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 9 T 318/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným ze spáchání třech přečinů nebezpečného pronásledování, přečinu omezování osobní svobody a přečinu výtržnictví, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu osmnácti měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost, zjednodušeně řečeno, vyhýbat se kontaktu s poškozenou a trest propadnutí věci (mobilního telefonu). Odvolací soud rozsudek ve výroku o vině potvrdil, výrok o trestu zrušil a nově rozhodl shodně s nalézacím soudem s tím rozdílem, že stěžovateli uložil přiměřené omezení (a nikoli povinnost) spočívající ve vyhýbání se kontaktu s poškozenou a dále k uložení úhrnného trestu použil § 43 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli § 35 odst. 1 trestního zákoníku, jak učinil nalézací soud. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní soudům vyčítá, že se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, nevedly dokazování ke skutečnostem, které uváděl a rozporoval, a v průběhu řízení "porušovaly kogentní ustanovení zákonných předpisů". Stěžovatel konkrétně namítá, že byl vzat nezákonně do vazby, nebyl řádně poučen ve smyslu § 2 odst. 13 trestního řádu a právo na obhájce mu bylo přiznáno až v odročeném hlavním líčení, přičemž vzhledem ke zdravotním problémům nebyl schopen sledovat průběh hlavního líčení, k čemuž mu nebyly poskytnuty prostředky, na které má právo. Podle stěžovatele dále "odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu činil orgán, který k takovému projednání a rozhodování nebyl způsobilý". Podle stěžovatele bylo porušeno i ustanovení § 55e odst. 3 trestního řádu (patrně myšlen § 55b odst. 3 trestního řádu), neboť výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Jak stěžovatel uvádí, pokud jsou svědci slyšeni v přípravném řízení i v hlavním líčení a není protokolárně zadokumentován obsah jejich výpovědi z přípravného řízení, nemůže jejich výpověď z přípravného řízení sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu. Stěžovatel poukazuje také na to, že poškozené bylo umožněno zůstat v jednací síni při stěžovatelově výslechu, což je v rozporu s ustanovením § 209 trestního řádu, které nelze obejít, ani pokud k tomu dá obžalovaný souhlas (jak tomu bylo v této věci). Stěžovatel uvádí, že nebyl na tomto místě soudkyní řádně poučen, nebyl zastoupen obhájcem a s ohledem na své zdravotní problémy ani soudkyni správně nerozuměl. Stran prováděného dokazování je stěžovatelem dále namítáno, že svědci nebyli vyslechnuti způsobem, který by umožňoval zjistit skutkový stav bez nejmenších pochybností. V této souvislosti zmiňuje "svědka svého druhu" MUDr. Uzunoglu a svědky Záhorského a Kopeckou, jejichž svědectví mohlo mít údajně zásadní význam, ale kteří vyslechnuti nebyli. Soud navíc neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně duševního stavu poškozené a nevyhověl ani návrhu na provedení důkazu telefonem. K tomu stěžovatel dodává, že soud sice rozhodl o propadnutí telefonu, ale důkaz touto věcí nebyl v hlavním líčení proveden, což má být v rozporu se zákonem. Stěžovatel také poukazuje na manipulaci se spisem, z něhož jsou údajně odstraňovány listiny. Soudy podle stěžovatele taktéž opomenuly zabývat se verzí obhajoby, především namítanou účelovostí a vykonstruovaností jednání poškozené, a důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele, čímž došlo i k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel se konečně domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe s tím, že spory mezi ním a poškozenou měly být řešeny prostředky civilního práva. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud dále poznamenává, že řada stěžovatelem uplatňovaných námitek je neurčitá, případně zcela nesrozumitelná. Tak je tomu zejména u námitky, že "odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu činil orgán, který k takovému projednání a rozhodování nebyl způsobilý". Z ústavní stížnosti neplyne, kdo má být orgánem, který "činil odvolání", resp. proč měl být k tomu nezpůsobilý (např. zda ve věci rozhodoval podjatý soudce a proč byl podjatý, či zda odvolací soud byl např. místně či věcně nepříslušný). Jen stěží tak může Ústavní soud na základě této námitky shledat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Obdobné platí i pro námitku týkající se zaprotokolování výslechu svědků. Stěžovatel zde odkazuje pouze na výpověď svědka Marka, v rozhodnutí nalézacího soudu jsou nicméně citována slova, která tento svědek použil při výslechu během hlavního líčení, jenž byl řádně zaprotokolován. Stěžovatel neuvádí, které nezadokumentované výpovědi byly použity pro rozhodnutí ve věci ani to, zda mu např. bylo znemožněno se s nimi seznámit a reagovat na ně. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Za neurčité je nutno považovat i námitky stran údajné manipulace se spisem či absence řádného poučení podle § 2 odst. 13 trestního řádu. Stěžovatel vůbec neuvádí, které listiny měly být odstraněny a jak to ovlivnilo spravedlivost řízení či dokonce jeho konečný výsledek. Pokud jde o poučení ve smyslu § 2 odst. 13 trestního řádu, stěžovatel ani neuvádí, kdy tak nebyl poučen, přičemž ze spisu vyplývá, že poučen byl několikrát, např. ihned první den hlavního líčení. Stěžovatel byl také opakovaně poučován o tom, že nemusí vypovídat, nicméně i v době, kdy obhájce neměl, vypovídat chtěl, což uvedl i výslovně. Neobstojí tudíž ani tvrzení, že kvůli zdravotním problémům soudkyni nerozuměl. Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné vyjádřit se k údajným zdravotním problémům podrobněji, neboť stěžovatel tvrzenými problémy argumentuje i ve vztahu k přítomnosti poškozené při jeho výslechu (čemuž se Ústavní soud věnuje níže) a navíc tvrdí, že mu znemožňovaly sledovat průběh hlavního líčení. Ústavní soud považuje tyto námitky za účelové a zcela neopodstatněné. Tak předně, stěžovatel nejenže průběh hlavního líčení sledovat mohl, ale také tak velmi důkladně činil, vyslýchal svědky, odpovídal na dotazy soudu, dokonce i v průběhu výslechu reagoval na odpovědi svědka na dotazy obhájkyně, na což si svědek stěžoval (a čehož si všimla i soudkyně). Sama obhájkyně musela dokonce stěžovateli v průběhu výslechu říci, ať prozatím sedí, že dosud není na řadě, z čehož je zřejmé, že stěžovatel nejenže výslech sledoval, ale byl schopen na něj ihned reagovat. Jeho nedoslýchavost tak očividně nebyla sledování průběhu na překážku. V každém případě měl stěžovatel možnost být zastoupen obhájcem, čehož posléze využil (viz k tomu dále). I kdyby se tedy stěžovatelovy zdravotní problémy postupně zhoršovaly, což netvrdí, přítomnost obhájkyně zaručovala, že stěžovatelova práva budou ochráněna. Koneckonců soudkyně nalézacího soudu projevila v tomto směru značnou ochotu, neboť např. umožnila pětiminutové přestávky, aby obhájkyně mohla stěžovateli shrnout dosavadní průběh prováděného výslechu. Pokud jde o prostředky, které stěžovatel požadoval, stěžovateli byl nabídnut tlumočník do znakové řeči, kterého odmítl a trval na mikrofonech, jež po určitou dobu nebyly z technických důvodů