IV.ÚS 2014/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2014/18 ze dne 26. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. března 2018 č. j. 70 Co 320/2017-1179, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé A. M., v soudním řízení zastoupené městem Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc a 2) J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že napadeným rozsudkem byla porušena její práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a dále byla porušena práva nezletilé zaručená jí Úmluvou o právech dítěte. 2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud"), v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem, o změnu úpravy styku rodiče s nezletilým dítětem, o zrušení výchovného opatření (dohledu nad nezletilým dítětem) a o náhradu nákladů řízení vzniklých státu v řízení o změnu práv a povinností rodičů, zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 0 P 408/2011-1140 návrh vedlejšího účastníka 2) (dále též "otec") na změnu péče o vedlejší účastnici 1) (dále též "nezletilá") (výrok I). Dále nařídil výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilou tak, že matce za nesplnění povinnosti předat otci dceru ke styku v termínech 5. 12. 2015, 19. 12. 2015, 30. 1. 2016 a 13. 2. 2016 uložil pokuty ve výši 2 000 Kč za každý uvedený termín (výroky II a III). Návrh otce na výkon rozhodnutí o jeho styku s nezletilou ve vztahu k termínům od 27. 4. 2013 do 22. 11. 2014 okresní soud zamítl (výrok IV). Dosavadní úpravu styku otce s nezletilou okresní soud změnil tak, že jejich styk se neupravuje (výrok V) a dohled nad nezletilou A. zrušil (výrok VI). Matce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 42 181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu (výrok VII). Podle výroku VIII pak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tak, že napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II, III a VII (výrok I) a naopak v napadených výrocích IV, V, VI a VIII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že krajský soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, jeho hodnocení důkazů bylo jednostranné, důkazy nehodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti zcela pomíjel důkazy, které byly v rozporu s jeho úvahami, a ohledně takových důkazů, které při svém rozhodování opomíjel a které zpochybňovaly jeho výklad při hodnocení důkazů, jenž při svém rozhodování zaujal, se pak ani nevypořádal s jejich hodnocením, čímž učinil své rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelné, přičemž se současně jedná o extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zejména ve vztahu k důkazům, které byly provedeny a které krajský soud přehlíží a do svých úvah nezahrnuje. Rovněž bylo porušeno stěžovatelčino právo ve smyslu jejího zákonného práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí. 5. Stěžovatelka dále namítá rozpor mezi nařízeným výkonem rozhodnutí pro neuskutečněné styky v kontextu se závěrem znaleckého posudku o škodlivých dopadech vynucovaných styků pro nezletilou, jakož i se závěry zpráv PhDr. Anity Petrů z 28. 11. 2014 a 6. 5. 2015, avizující škodlivé dopady vynucovaného styku pro psychický vývoj nezletilé, kdy je stěžovatelka rozhodnutím krajského soudu, resp. okresního soudu, sankcionována za to, že nezletilou nevystavila těmto škodlivým dopadům na její zdravotní, zejména psychický stav a vývoj, a to bez ohledu na příčinu a následek, kdy tyto stěžovatelka nijak nezaměňuje, jak se snaží argumentovat krajský soud na podporu svých závěrů s poukazem na údajnou stěžovatelčinu dlouhodobou indoktrinalizaci nezletilé proti otci, o čemž nejsou žádné důkazy. Zcela nedůvodný a rozporný je z tohoto pohledu také argument krajského soudu, že ukládání pokut má být pro stěžovatelku motivační, jestliže jsou přitom dle znaleckého posudku a ošetřující psycholožky vynucované styky pro nezletilou ohrožující na jejím zdraví. 6. Stěžovatelka také uvádí ve vztahu k nákladům řízení zejména to, že se krajský soud neztotožnil s odvolací argumentací stěžovatelky s odůvodněním, že stěžovatelka měla od 9. 6. 2014 nadále bránit otci v realizaci osobního styku s dcerou. Tento závěr krajského soudu je dle stěžovatelky naprosto v rozporu s provedenými důkazy, kdy nebylo prokázáno, že by stěžovatelka bránila ve styku otce s nezletilou, a to ani přímo a ani nepřímo tím, že by nezletilou vědomě nemotivovala ke styku s otcem. Výrok krajského soudu o nákladech řízení státu je dle stěžovatelky předčasný a nepřezkoumatelný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatelka napadá výrok II rozsudku krajského soudu, nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala v případě výroku II napadeného rozsudku všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. 10. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stejné závěry se pak bezpochyby uplatní i proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné. 11. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem výroku II napadeného rozsudku krajského soudu povinnost v této části znovu rozhodovat s tím, že okresní soud bude vázán závazným právním názorem krajského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku [§ 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V případě výroku II napadeného rozsudku nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku II napadeného rozsudku nepřípustná, pročež je v této části nutné ji odmítnout [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iu