IV.ÚS 2015/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2015/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pletichy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Mimrou, advokátem, sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 895/2020-401, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2019 č. j. 37 Co 292/2018-374, rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. června 2018 č. j. 5 C 260/2016-320, ve znění usnesení ze dne 17. července 2018 č. j. 5 C 260/2016-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Hany Pletichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 5 C 260/2016-320 vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen "SJM") tak, že do výlučného jmění vedlejší účastnice jako žalobkyně přikázal v rozsudku označené nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 5626 v katastrálním území Třebíč (výrok I.) a osobní automobil Fiat Stilo Kombi (výrok III.), do výlučného vlastnictví stěžovatele jako žalovaného obchodní podíl v obchodní společnosti Alfin Trading s. r. o. (výrok II.), vyslovil, že movité věci náležející do společného jmění manželů nabývá do vlastnictví ten z nich, kdo je má v držení (výrok IV.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání společného jmění manželů částku 148 536 Kč (výrok V.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení 8 860 Kč (výroky VII. a VIII.). Usnesením ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 C 260/2016-325 okresní soud opravil výrok V. rozsudku tak, že uvedl správnou částku 189 902 Kč. Při úvaze o výši vypořádacího podílu vyšel okresní soud ze zjištění, že vedlejší účastnice v důsledku vypořádání SJM způsobem uvedeným ve výrocích rozsudku nabývá do svého majetku nemovitosti v hodnotě 4 200 000 Kč, osobní automobil v hodnotě 40 000 Kč, peněžní hotovost na účtech ve výši 163 851 Kč (po zaokrouhlení) a polovinu hodnoty daru synovi účastníků ve výši 144 255 Kč (po zaokrouhlení), tedy celkem 4 548 106 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 305 777 Kč představující vnos z jejího výhradního majetku a vedlejší účastnice tak nabyla majetek v hodnotě 4 242 329 Kč. Stěžovatel nabyl do svého majetku obchodní podíl v hodnotě 3 499 916 Kč, peněžní hotovost na účtu ve výši 318 354 Kč (po zaokrouhlení) a polovinu hodnoty daru synovi účastníků ve výši 144 255 Kč, tedy celkem 3 962 525 Kč. Po odečtení částky 100 000 Kč představující vnos z jeho výhradního majetku pocházejícího z daru od jeho otce tak nabývá majetek v hodnotě 3 862 525 Kč. Celkem tak činí hodnota SJM účastníků ve finančním vyjádření 8 104 854 Kč, polovina z této částky činí 4 052 427 Kč. Při rozhodování o konkrétní výši vypořádacího podílu vyšel okresní soud z obecného pravidla pro vypořádání SJM uvedeného v § 742 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého jsou podíly obou manželů na vypořádávaném jmění stejné. Důvody pro aplikaci případných odchylek od tohoto obecného pravidla specifikovaných pod písmeny d), e) a f) stejného ustanovení nebyly účastníky tvrzeny a ani soud žádné neshledal. Nabyla-li vedlejší účastnice při vypořádání SJM hodnotu o 189 902 Kč vyšší (4 242 329 Kč - 4 052 427 Kč), je povinna tuto částku stěžovateli zaplatit jako vypořádací podíl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019 č. j. 37 Co 292/2018-374 rozsudek okresního soudu ve výroku IV. pro nadbytečnost zrušil (výrok I.) a v ostatních výrocích potvrdil (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Odvolání vedlejší účastnice, která namítala nesprávné ocenění obchodního podílu stěžovatele v uvedené obchodní společnosti znaleckým posudkem a nesprávné hodnocení daru synovi, jakož i odvolání stěžovatele, který namítal nesprávné hodnocení okolností navýšení kapitálu obchodní společnosti, nesprávné započtení jeho vnosu pouze polovinou a nepřikázání mu nemovitých věcí, které mu měly být přikázány, vycházelo-li by se z jeho ocenění podílu na obchodní společnosti, neshledal důvodnými. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, kterým napadl výslovně II. výrok rozsudku a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel namítal, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, a to: 1) zda lze při vypořádání obchodního podílu nabytého jedním z manželů za trvání manželství vycházet z výše obchodního podílu k jinému datu, než k datu zániku SJM, a 2) zda je nutno dovolat se neplatnosti právního jednání převodu obchodního podílu u všech účastníků právního vztahu převodu, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2020 č. j. 22 Cdo 895/2020-401 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.). Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť první právní otázku nevyřešil krajský soud v rozporu se stěžovatelem označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (ani jeho ostatní standardní judikaturou), a na vyřešení druhé právní otázky není napadené rozhodnutí založeno. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a na rovnost účastníků, když nezohlednily všechny konkrétní okolnosti věci a nevypořádaly se s jeho námitkami. Soudy podle stěžovatele bez náležitého odůvodnění neprovedly všechny navržené důkazy a vyšly tak z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítá, že okresní soud bez náležitého odůvodnění připustil užití korektivů zjevného zneužití práva, krajský soud se s námitkami stěžovatele obsaženými v odvolání nevypořádal, a proto jsou rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zatížena extrémním rozporem s požadavkem ústavnosti, spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, když korektiv zjevného zneužití práva byl užit v naprostém protikladu k dalším ve věci provedeným důkazům a okolnostem věci a tedy v extrémním rozporu s racionálně předjímatelným výkladem ustálené soudní judikatury. Vzhledem k odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšší soud tuto otázku nepřezkoumal. 6. Stěžovatel uvádí, že nepředjímá, zda by hodnocení všech důkazů ve vzájemné souvislosti ovlivnilo výsledek řízení. Nicméně namítá, že okresní soud náležitě neodůvodnil užití korektivů, a to bez naplnění podmínky předpokládané v § 132 o. s. ř. Nedostatečné odůvodnění postupu při aplikaci hmotného práva je zásadním nedostatkem v přezkoumatelnosti rozhodnutí okresního soudu zakládajícím porušení základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel dále namítá, že soudy nezohlednily "rozdíl v hodnotě podílu stěžovatele ve výši 623 818 Kč, vzniklý z užití vyjádření velikosti jeho podílu před navýšením základního kapitálu za užití hodnoty společnosti po navýšení bez náležitého odůvodnění", přičemž tento nedostatek rozhodnutí soudů zakládá porušení základního práva na soudní ochranu, rovnost účastníků a práva vlastnit majetek. Stěžovatel dále soudům vytýká, že řádně neodůvodnily v souladu s použitelnou judikaturou "označení postupu společníků, konkrétně navýšení základního kapitálu - za zjevné zneužití práva", což je nedostatkem rozhodnutí soudů zakládajícího porušení základního práva na soudní ochranu a rovněž základního práva podnikat, když navýšení základního kapitálu je v podstatě bez dalšího označeno za nepoctivé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným