IV.ÚS 2017/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2017/24 ze dne 18. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Wisdoma, s. r. o., sídlem Leopoldova 1682/25, Praha 11 - Chodov, zastoupené Mgr. Vojtěchem Komínkem, advokátem, sídlem Eliášova 922/21, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 23 Cdo 3346/2023-530, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 23 Co 393/2022-443 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2022 č. j. 28 C 219/2017-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Svazu měst a obcí České republiky, sídlem 5. května 1640/65, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") podle čl. 36, "a to v rámci porušení práva na spravedlivý proces, rovnost stran, předvídatelnost rozhodnutí soudu a neprovedení důkazů". 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 103 871,71 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedené částky se vedlejší účastník domáhal z titulu náhrady škody, za kterou měla odpovídat stěžovatelka tím, že porušila povinnosti mandatáře vyplývající z mandátní smlouvy, jejímž obsahem byla povinnost stěžovatelky jménem vedlejšího účastníka, na jeho účet, provádět činnost související s realizací projektu s názvem "Zkvalitnění výkonu činnosti zastupitelů a posílení kapacity místní samosprávy v České republice" (dále jen "projekt"). Konkrétně se stěžovatelka zavázala provádět komplexní přípravu výběrových řízení tak, aby tato výběrová řízení a zadávací dokumentace byla v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinným do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), jakož i s dalšími dokumenty, kterými se projekt řídil. Stěžovatelka podle zjištění obvodního soudu sice provedla výběrová řízení včetně zadávací dokumentace, avšak tyto činnosti neprováděla řádně a její pochybení obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně specifikoval. V důsledku těchto pochybení Ministerstvo vnitra, jakožto poskytovatel dotace, uložilo vedlejšímu účastníkovi majetkovou sankci, čímž došlo ke zkrácení dotace poskytnuté na projekt, a proto vedlejší účastník požadoval po stěžovatelce zaplatit jako náhradu škody žalovanou částku. Stěžovatelka se bránila argumentací, kterou v průběhu řízení měnila, zejména tím, že dokumentaci ve skutečnosti nezpracovávala, toliko poskytovala při přípravě projektu vedlejšímu účastníkovi konzultace. Této obraně obvodní soud neuvěřil a dospěl k závěru, že porušení povinností stěžovatelky bylo jedinou příčinou vzniku škody vedlejšího účastníka spočívající v krácení dotace, mezi porušením povinností stěžovatelky a vzniklou škodou je dána příčinná souvislost, a proto stěžovatelka odpovídá vedlejšímu účastníkovi za škodu. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se stěžovatelkou vznesenou námitkou podjatosti soudce se neztotožnil a konstatoval, že obvodní soud nepostupoval v rozporu se zásadou rovnosti stran, kontradiktornosti a hospodárnosti řízení, když vedlejšího účastníka - ač byl tento zastoupen advokátem - opakovaně poučil o tom, co v řízení doposud netvrdil a neprokázal. Poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se podle městského soudu musí dostat každému účastníkovi řízení, a to bez ohledu na to, zda je zastoupen advokátem či nikoli. Městský soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o údajně nesprávných skutkových zjištěních obvodního soudu, protože obvodní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, na základě něhož učinil správná skutková zjištění. Vysvětlil, proč měl za prokázanou skutkovou verzi vedlejšího účastníka a naopak proč skutkovou verzi stěžovatelky považoval za nevěrohodnou, respektive za vyvrácenou. Obvodní soud také podle městského soudu přesvědčivě vysvětlil nesprávnost tvrzení stěžovatelky, že mandátní smlouva byla ve skutečnosti disimulovaným právním jednáním, neboť tvrzení stěžovatelky o úmyslu uzavřít mandátní smlouva toliko na oko odporuje i její informace, kterou uváděla na svých vlastních webových stránkách. Městský soud vysvětlil, proč je správný závěr obvodního soudu, že advokát Mgr. Říčka byl subdodavatelem stěžovatelky. Pokud Mgr. Říčka a jednatel stěžovatelky tvrdili, že upozorňovali příslušné zaměstnankyně vedlejšího účastníka na nedostatky, které byly následně důvodem ke zkrácení dotace, městský soud uvedl, že toto tvrzení není nikterak podloženo. K upozornění mělo dojít toliko ústně, přičemž Mgr. Říčka si i po více než 10 letech přesně pamatoval, kdy a jak vedlejšího účastníka řízení (respektive jeho zaměstnance) na uvedené nedostatky upozorňoval. Ani podle městského soudu nebylo důvodu, aby vedlejší účastník nebyl na eventuální nedostatky v projektu upozorněn písemně, a městský soud nepřehlédl, že bývalé zaměstnankyně vedlejšího účastníka si údajné upozornění od Mgr. Říčky - přirozeně s ohledem na dlouhý časový odstup - nevybavovaly. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky v tom, že rozhodnutí obvodního soudu pro ni bylo překvapivé, neboť obvodní soud účastníky řízení při ústním jednání seznámil se svým předběžným právním názorem. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí městského soudu záviselo jednak na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a jednak některé otázky by měly být Nejvyšším soudem posouzeny jinak. Stěžovatelka ovšem podle Nejvyššího soudu v dovolání dostatečně nespecifikovala, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl městský soud odchýlit, resp. kterou otázku by měl Nejvyšší soud vyřešit jinak. Pokud se podle stěžovatelky měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe ohledně vlivu spoluzavinění poškozeného na vznik škody, pak u této otázky stěžovatelka vychází ze závěrů, které v napadeném rozhodnutí obsaženy nejsou. Napadá-li stěžovatelka dovoláním i výrok městského soudu o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu dovolání ze zákona nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá formální hodnocení jejího dovolání Nejvyšším soudem, protože dovolací důvody podle svého přesvědčení vymezila velmi detailně. Dále obecné soudy podle ní porušily zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., neboť se nijak nevypořádaly se svědeckou výpovědí Mgr. Říčky, která zcela navazovala na soudem provedený listinný důkaz. Soudy naopak nesprávně konstatují obecnou nevěrohodnost tohoto svědka, aniž by jakkoliv reálně byla věrohodnost jeho svědectví zpochybněna. Podle stěžovatelky dále došlo k porušení zásady rovnosti stran, neboť vedlejšímu účastníkovi se dostalo mnohem širšího poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a tak věděl, co má soudu dokládat a tvrdit. Stěžovatelka se dále domnívá, že nemůže odpovídat za škodu, neboť ve skutečnosti neměla smluvní vztah, a tím, kdo realizoval zadávací dokumentaci pro uvedený projekt, byl po dohodě s vedlejším účastníkem přímo Mgr. Říčka. Obecné soudy se nezabývaly eventuálním spoluzaviněním vedlejšího účastníka na nedostatcích projektu. Okolnost, že vedlejší účastník byl o nedostatcích v přípravě projektu informován, vyplývá i ze schůzky dne 24. 9. 2010, kde měly být uvedené nedostatky řešeny. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník Mgr. Říčku nezbavil povinnosti mlčenlivosti, aby se mohl k celé věci podrobně vyjádřit. Měly-li obecné soudy pochybnosti o věrohodnosti výpovědi Mgr. Říčky, měly provést další důkazy, kterými by jeho tvrzení ověřily (mohly například provádět jeho konfrontaci s dalšími osobami). Pokud se takto důležitému důkazu nevěnovaly, porušily východiska nálezu ze dne 8. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 127/96 (N 3/7 SbNU 21). V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka blanketně odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se neústavnosti soudního rozhodování způsob