IV.ÚS 2018/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2018/24 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Berana, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, sídlem Václavské nám. 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 20 Cdo 747/2024-307, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023 č. j. 9 Co 267/2023-256 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2023 č. j. 90 EXE 12664/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a spisu soudního exekutora vedeného pod sp. zn. 67 EX 17436/22 se podává, že okresní soud pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., vedením exekuce k vymožení pohledávky stěžovatele ve výši 150 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Šlo přitom o třetí exekuční návrh stěžovatele, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. Rsp 636/14 (dále jen "rozhodčí nález"). Na návrh vedlejšího účastníka okresní soud zastavil napadeným usnesením exekuci, a to z důvodu promlčení nároku stěžovatele. Stěžovatel mohl své právo na vydání bezdůvodného obohacení poprvé uplatnit dne 26. 5. 2010, běh desetileté promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, skončil dne 26. 5. 2020. Stěžovatel však podal exekuční návrh v nyní posuzované věci až 22. 12. 2022. Na běh lhůty neměl vliv odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, k němuž došlo z důvodu podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Odklad vykonatelnosti nebrání nařízení exekuce. Okresní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník v rozhodčím řízení i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podnikal řadu kroků směřujících k prodloužení řízení, a že mu proto nelze přičítat k tíži, že nový exekuční návrh podal až poté, co Nejvyšší soud vyřešil otázky, o něž vedlejší účastník opíral své důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Jako neopodstatněnou okresní soud vyhodnotil i argumentaci stěžovatele, že vyčkával na ukončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu z obavy před případnou úhradou nákladů exekučního řízení. To navíc za situace, že stěžovatel zahájil druhým exekučním návrhem exekuční řízení ohledně nákladů rozhodčího řízení. K marnému uplynutí promlčecí lhůty došlo v důsledku pasivity stěžovatele. Stěžovatelův výklad běhu promlčecí lhůty vyhodnotil okresní soud jako nedostatečně obezřetný. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že odklad vykonatelnosti exekučního titulu nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Odložení vykonatelnosti neznamená zánik vykonatelnosti. Odklad vykonatelnosti nevede ani k stěžovatelem tvrzené aplikaci § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Krajský soud shodně jako okresní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem nebyla v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud upozornil na to, že § 408 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stanovuje výjimku ze zákonem stanovené desetileté promlčecí lhůty pouze pro případ, že právo bylo pravomocně přiznáno později než tři měsíce před uplynutím promlčecí lhůty nebo po jejím uplynutí, což se však v projednávané věci nestalo. Promlčecí lhůta začala běžet dne 26. 5. 2010 a exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 9. 9. 2015. Hypotéza v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku tedy nebyla v projednávané věci splněna. Na uvedeném nic nemění ani odklad vykonatelnosti exekučního titulu rozhodnutím z 19. 11. 2015. Odklad vykonatelnosti nebrání tomu, aby exekuce byla na základě tohoto titulu nařízena. Soud exekuci v takovém případě nařídí, avšak současně odloží její provedení do pravomocného skončení příslušného řízení. Tyto závěry vyplývají z jeho ustálené judikatury (usnesení ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, usnesení ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2528/2016). Důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani argumentaci stěžovatele ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Promlčecí lhůta uplynula v důsledku pasivity stěžovatele. Stěžovateli ve včasném zahájení exekučního řízení nebránila závažná skutečnost, respektive za závažnou skutečnost nelze považovat obavy z případného uložení povinnosti hradit náklady exekučního řízení. K poslední námitce stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že posoudil-li rozhodčí soud právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Namístě je tedy posoudit podle obchodního zákoníku i promlčení nároku přiznaného rozhodčím nálezem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul dosavadní procesní vývoj. Uvedl, že exekuční návrh podal u okresního soudu poprvé již dne 9. 9. 2015. Okresní soud však vydal pokyn soudnímu exekutorovi k zamítnutí jeho exekučního návrhu (pro tvrzenou absenci pravomoci rozhodců). Stěžovatel vzal proto exekuční návrh zpět. Pokud by totiž krajský soud potvrdil zamítnutí exekučního návrhu, vznikla by překážka věci pravomocně rozsouzené. 6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že na základě žaloby o zrušení rozhodčího nálezu podané vedlejším účastníkem došlo k odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodčí nález zrušil [poté, co bylo první zrušující rozhodnutí městského soudu zrušeno Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud")]. Vrchní soud následně rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu a městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že městský soud zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil. 7. Stěžovatel tak byl v bezvýchodné situaci. Protože byl zřejmý názor okresního soudu k otázce pravomoci rozhodců, zamítnutí exekučního návrhu by v případě jeho potvrzení krajským soudem vedlo ke vzniku překážky věci rozsouzené. Současně by s podáním nového exekučního návrhu hrozilo neúměrné riziko vzniku nákladů řízení. Vykonatelnost rozhodčího nálezu byla nejprve suspendována a samotný rozhodčí nález byl soudy opakovaně rušen. 8. K napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí, že výklad § 408 obchodního zákoníku neobstojí. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3363/21 vyslovil zásadní pochybnosti o ústavní konformitě tohoto ustanovení. Ačkoli Ústavní soud neshledal protiústavnost tohoto ustanovení, konstatoval, že tak činí proto, že ve většině případů bude možné jeho použití bez zásahu do ústavně zaručených práv. V některých případech však může být jeho aplikace neudržitelná. Stěžovatel se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byly prokázány zvláštní okolnosti, které je nutné zohlednit za účelem ústavně konformní aplikace tohoto ustanovení. Ty spatřuje v neúměrné délce řízení o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu a soudním ping-pongu. Obecné soudy podle něj opomíjí skutečnost, že neexistoval procesní postup, kterým by byl výkon rozhodčího nálezu umožněn. V důsledku rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu by bylo totiž případně zahájené exekuční řízení zastaveno a stěžovateli by byla uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Upozorňuje i na nezvyklou aktivitu vedlejšího účastníka v exekučním řízení zahájeném prvním exekučním návrhem, který ve svém vyjádření navrhl, aby okresní soud udělil soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekučního návrhu. Okresní soud tak učinil, a proto vzal stěžovatel svůj návrh zpět. V případě podání dalšího exekučního návrhu by navíc hrozilo jeho zamítnutí a v případě potvrzení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem i vznik překážky věci pravomocně rozhodnu