IV.ÚS 202/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 202/22 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Pavla Krámského a Ing. Heleny Krámské, zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 28 Cdo 2857/2021-310, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 72 Co 55/2020-267, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2021 č. j. 72 Co 55/2020-287, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2019 č. j. 10 C 270/2016-199, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Mgr. Stanislava Zborníka a JUDr. Martiny Zborníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody, a to vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domovní svoboda podle čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejších účastnících zaplacení částky 2 260 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tvrzením, že vedlejším účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť zažalovanou částku zaplatili v jejich prospěch pouze pod tlakem dražby nemovitostí, které si koupili na základě kupní smlouvy, jež byla posléze uznána za neúčinnou. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelé uzavřeli dne 16. 4. 2004 kupní smlouvu s prodávajícím, na základě žaloby vedlejšího účastníka bylo pravomocně rozhodnuto, že je neúčinná. Protože vedlejší účastník měl vůči prodávajícímu a jeho manželce vykonatelnou pohledávku, byla k jeho návrhu nařízena exekuce k jejímu uspokojení. V průběhu tohoto exekučního řízení stěžovatelé složili na účet pověřeného exekutora obvyklou cenu kupovaných nemovitých věcí ve výši 2 260 000 Kč, z níž exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi částku 1 837 967,73 Kč, zbytek připadl na náklady exekuce. Po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu byla odpůrčí žaloba zamítnuta (bylo též přihlédnuto ke skutečnosti, že vedlejšímu účastníkovi se dostalo v exekučním řízení částečného plnění), proto stěžovatelé vyzvali vedlejšího účastníka k vrácení částky 2 260 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 10 C 270/2016-111 žalobu zamítl, neboť dovodil, že stěžovatelé nejsou ve věci pasivně legitimovaní, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl plněním za jiného, konkrétně za prodávajícího a jeho manželku, a ty stíhá povinnost k jeho vydání. Rozsudek obvodního soudu zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 72 Co 52/2018-141, a poté obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že žalobu zamítl co do částky 1 837 967,73 Kč pro rozpor s dobrými mravy a ve zbytku pro nedůvodnost. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 72 Co 55/2020-222 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 422 032,27 Kč zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit stěžovatelům náklady řízení (III. výrok). Podle městského soudu vzniklo vedlejším účastníkům bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který později odpadl (tj. pravomocná rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2976/2020-247 zrušil I. a III. výrok rozsudku městského soudu, shledav nesprávným závěr městského soudu o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení, v odůvodnění naznačil, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu by bylo možné nárok stěžovatelů posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného. 3. Poté městský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (II. výrok). Výslovně zdůraznil, že bezdůvodné obohacení poskytnutím plnění na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i tehdy, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později zrušeno. Avšak má-li být pravomocné soudní rozhodnutí právním důvodem k poskytnutí peněžitého plnění, je nezbytné, aby účastníka řízení zavazovalo k zaplacení určité peněžité částky. Konstatoval, že obvodní soud postupoval správně, když nárok stěžovatelů posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného, protože zaplatili kupní cenu a poté ještě v exekučním řízení vedeném na majetek prodávajícího vyvolávací dražební cenu, tak její úhradou hradili dluh za prodávajícího. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo kupujícímu, nikoliv vedlejším účastníkům. Jako správný vyhodnotil závěr obvodního soudu, že vedlejší účastníci nejsou k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení věcně pasivně legitimováni. 4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože shledal, že není přípustné pro žádnou z jimi vymezených právních otázek, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že vzhledem k charakteru pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě nemůže obstát dovolací argumentace stěžovatelů, že částku 1 837 967,73 Kč (z celkově uhrazené částky 2 260 000 Kč), kterou složili v exekučním řízení, jež následně soudní exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi, je třeba identifikovat jako plnění z právního důvodu, který později odpadl. Po podrobném výkladu účinků odpůrčí žaloby, včetně zrušení pravomocného vyhovujícího rozsudku, a relevantních podstat bezdůvodného obohacení, upozornil, že subjektivní vlivy přičitatelné osobám "zapojeným do stavu vzniklého bezdůvodného obohacení" nemohou nijak změnit identifikaci některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Je zřejmé, že stěžovatelé neměli povinnost cokoliv v exekučním řízení plnit, učinili-li tak, plnili povinnost, kterou neměli, čehož si byli vědomi, neboť exekuční řízení probíhalo k uspokojení peněžité pohledávky vedlejšího účastníka vůči prodávajícímu a jeho manželce. Závěr městského soudu, že vedlejší účastníci nejsou věcně pasivně legitimování, a že k bezdůvodnému obohacení došlo u těch, za něž bylo plněno, je konformní s konkluzemi ustálené praxe Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Porušení základních práv a svobod (bod 1.) stěžovatelé spatřují ve formalistickém přístupu obecných soudů k řešení celé záležitosti, což vedlo ke zjevné nespravedlnosti neodpovídající skutečnému skutkovému stavu. Zvoleným výkladem podústavního práva tak zasáhly do jejich vlastnického práva - to vše za situace, kdy aprobovaly pochybení orgánu veřejné moci - soudního exekutora, a namísto snahy o napravení této nespravedlnosti byl zvolen výklad, který ji petrifikuje. 6. Stěžovatelé setrvávají na svém právním názoru, že v dané věci jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Jsou si však vědomi, že vzhledem k nesprávnému nařízení dražby nemovitých věcí v exekučním řízení vedeném proti prodávajícímu a jeho manželce, nikoliv proti nim, bylo možno formalistickým a nesprávným výkladem pomíjejícím smysl zákonné úpravy bezdůvodného obohacení dospět i ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Podle nich se měl Nejvyšší soud (resp. obecné soudy) přiklonit k té alternativě, která nezasahuje do jejich základních práv a svobod. 7. Dále stěžovatelé připomínají, že složením vyvolávací ceny dražených nemovitých věcí chtěli ochránit své obydlí, kdy jednali pod tlakem veřejné moci. Výklad, který abstrahuje jejich motiv spočívající v ochraně obydlí, nelze ospravedlnit, když zvolili zákonem předvídanou alternativu odvrácení dražby, a