IV.ÚS 2021/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2021/11 ze dne 21. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem, AK se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 čj. 33 Cdo 3246/2009-96 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2009 čj. 17 Co 410/2008-66 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 7. 2011 a doplněným dne 7. 10. 2011 se M. H. (dále jen "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o povolení obnovy řízení o zaplacení 326.175,25 Kč vedeného u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 11 C 101/2005. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti. Dne 3. 7. 2008 nalézací soud zamítl žalobu na obnovu výše specifikovaného řízení podanou žalovaným (a druhou žalovanou) a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že důvody obnovy dány nebyly, neboť vše, co žalovaní za důvod pokládali, mohli na svoji obranu využít v původním řízení. Dne 5. 2. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného (a druhé žalované) usnesení nalézacího soudu ze dne 3. 7. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) Konstatoval, že žalovaný dopisem ze dne 23. 1. 2009 došlým odvolacímu soudu dne 29. 1. 2009 požádal z důvodu trvající pracovní neschopnosti o odročení jednání nařízeného na 2. 2. 2009; předložil kopii téhož rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 14. 1. 2009, kterou omlouval už svoji předchozí nepřítomnost u jednání nařízeného na 19. 1. 2009, jež bylo kvůli tomu odročené; předtím bylo odročeno jednání nařízené na 8. 12. 2008 rovněž pro jeho onemocnění a v pořadí první jednání u odvolacího soudu nařízené na 12. 11. 2008 bylo odročeno pro onemocnění první žalované. Odvolací soud neshledal u žalovaného důležitý, omluvitelný a dostatečně doložený důvod k odročení jednání dle § 119 o. s. ř., přičemž dbal i zájmu žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů dle § 6 o. s. ř. Dne 27. 4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2009 odmítl (výrok I.) pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k zásahu do jeho základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť o odvolání proti usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2008 odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se včas a řádně z jednání omluvil pro trvající pracovní neschopnost, a neumožnil mu vyjádřit se k prováděným důkazům. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení z hlediska konečného rozhodnutí ve věci Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví--li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů (vyšších stupňů) zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v civilních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení § 228 a násl. o. s. ř. o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před odvolacím soudem a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v civilní věci nutno vzít také v úvahu, že věc již byla pravomocně rozhodnuta a že základní záruky spravedlivého civilního procesu musely být uplatňovány již v řízení pravomocně skončeném. I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o řízení "ve věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. o posouzení občanského práva nebo závazku ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové řízení či posouzení by se jednalo až po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně, a právo být osobně přítomen jednání, včetně základního práva být osobně přítomen ústnímu a veřejnému jednání (tvrzení o porušení tohoto práva odvolacím soudem je podstatným obsahem ústavní stížnosti). K právu být osobně přítomen jednání odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o zamítnutí žaloby na povolení obnovy řízení Článek 38 odst. 2 Listiny, zaručující mj. osobní přítomnost při veřejném projednání věci, se nepochybně nevztahuje na jakákoliv soudní řízení; jeho znění spíše naznačuje, že garantuje každému právo být osobně přítomen jednání, ve kterém se rozhoduje o jeho "věci", tj. zpravidla ve věci samé, což není případ řízení o návrhu na povolení obnovy civilního řízení. Stejně tak ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy negarantuje právo být osobně přítomen jednání civilního soudu, ale spíše právo presentovat svoji věc před soudem efektivně a při zachování rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení ve vztahu k protistraně. Ani ústní jednání není z hlediska ústavního povinnou formou rozhodovacího procesu, zvláště u soudů vyšších instancí, kde z různých praktických důvodů se může jevit písemná forma procesu jako vhodnější, zejména tam, kde nevyvstávají žádné skutkové nebo právní otázky, jež by nemohly být adekvátně vyřešeny na podkladě spisu a písemných sdělení stran. Otázky osobní přítomnosti účastníka (stejně jako např. formy řízení nebo právního zastoupení) v řízení o povolení obnovy před soudem prvního stupně, resp. v řízení před odvolacím soudem, musí být proto posuzovány v širším kontextu záruk spravedlivého procesu hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soudy prvního i druhého stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy disponují jistou mírou uvážení, což se promítlo v zákonné úpravě civilního procesu tak, že pro řízení o žalobě na obnovu řízení platí ustanovení o řízení v prvním stupni přiměřeně, není-li v občanském soudním řádu stanoveno něco jiného (§ 235a odst. 2 o. s. ř.) a pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 211 o. s. ř.); určující je skutečnost, že se jedná o rozhodování nemeritorní. Nemeritorní rozhodnutí jsou zásadně v odvolacím řízení přezkoumávána v systému úplné apelace. Odvolací důvody pro podání odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí nejsou v zákoně předepsány; proti tomuto rozhodnutí lze proto v odvolání namítnout vše, co zpochybňuje jeho správnost, popř. co představuje vadu řízení jemu předcházejícího, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí. Odvolací soud musí povést veškeré důkazy a potřebná šetření v takovém rozsahu, aby byly zjištěny všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo vyšetřeny všechny podstatné okolnosti. O odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolací soud rozhoduje bez nařízení jednání. Jednání však musí být nařízeno, provádí-li se dokazování (Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, 2009, str. 1588 a násl.). V řízení o