IV.ÚS 2022/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2022/11 ze dne 12. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. Ch., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 311/2010-162 ze dne 22. 3. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 36 C 59/2008-128 ze dne 11. 1. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala vyslovení porušení jejích ústavních práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a přikázání věci k novému projednání krajskému soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 36 C 59/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 26. 6. 2007 žalobu na ochranu osobnosti vůči žalovaným MUDr. F. P. a MUDr. M. P. (dále jen "vedlejší účastníci"), v níž namítala, že jí vedlejší účastníci jako vlastníci domu, v němž stěžovatelka bydlí, způsobili nemajetkovou újmu, když nechali v přízemí domu na chodbě před jejím bytem nainstalovat kameru pořizující obrazové a možná i zvukové záznamy osob, které procházejí kolem, včetně stěžovatelky samé a jejích příbuzných a známých. Stalo se tak, aniž by o tom stěžovatelka byla předem informována a aniž by s umístěním kamery souhlasila. Proto v žalobě požadovala, aby soud vedlejším účastníkům uložil odstranit danou kameru, jakož i zaplatit jí odškodnění za nehmotnou újmu ve výši 250.000,- Kč. Krajský soud rozsudkem č. j. 36 C 59/2008-128 ze dne 11. 1. 2010 žalobu stěžovatelky zamítl, neboť neshledal existenci tvrzeného zásahu do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti. Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že každý z účastníků řízení je povinen zaplatit část znalečného ve výši 4.595,- Kč a že vedlejším účastníkům se s využitím § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), náhrada nákladů nepřiznává. Vrchní soud rozsudkem č. j. 1 Co 311/2010-162 ze dne 22. 3. 2011 rozhodnutí krajského soudu ve věci samé potvrdil, byť s pozměněným a doplněným odůvodněním. Naopak ve výrocích o nákladech řízení napadený rozsudek změnil tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů znalečného a že stěžovatelka je povinna zaplatit každému vedlejšímu účastníkovi polovinu nákladů řízení, tj. 10.650,- Kč. Stejná povinnost, tj. nahradit vedlejším účastníkům polovinu nákladů řízení, tentokrát ve výši 10.290,-, byla stěžovatelce uložena i pro samotné odvolací řízení. Při rozhodování o nákladech řízení v prvním i v druhém stupni vrchní soud, stejně jako krajský soud, vycházel z § 150 občanského soudního řádu, v jehož rámci ovšem zohlednil nejen stěžovatelčino osvobození od soudních poplatků a její značné zdravotní problémy, ale i její opakované slovní útoky na vedlejší účastníky či jejich zástupce. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka předně namítla, že uvedenými rozsudky obecné soudy zasáhly do jejího práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na nezasahování do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Takové zásahy spatřovala stěžovatelka v několika skutečnostech. Zaprvé stěžovatelka v tomto konkrétním případě zpochybnila závěr obecných soudů o prioritě ochrany majetku před ochranou soukromí a soukromého a rodinného života. Existují totiž prostředky, které by danému majetku poskytly efektivnější či obdobnou ochranu a zároveň by tolik nezasáhly do soukromí stěžovatelky (například zamykání vchodových dveří); navíc kamerový systém sám o sobě případným škodám na majetku nezabrání. Zadruhé stěžovatelka rozporovala názor obecných soudů, podle něhož prostor před jejím bytem nespadá do sféry jejího soukromí, neboť bytový dům je volně přístupný. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že i když se zřejmě liší míra soukromí uvnitř a vně bytu, i z monitorování přístupových chodeb k bytům a dalších prostor mohou být získávány různé informace o soukromém životě obyvatel domu, a tudíž tak může být zasahováno do jejich soukromí. V takových případech je proto nutné vzájemně poměřit v kolizi stojící základní práva a svobody, přičemž vzhledem k tomu, že v předmětném případě existují adekvátní, neinvazivní alternativy pro ochranu majetku, mělo by zde právo na ochranu soukromí dostat přednost. Zatřetí stěžovatelka poukázala na irelevanci otázky funkčnosti nainstalovaných kamer. K ohrožení soukromí stěžovatelky dochází už za situace, kdy je instalovaná kamera připravena k použití (nehledě na to, zda je skutečně používána); nadto po stěžovatelce nelze ani spravedlivě žádat, aby ona sama zjišťovala funkčnost kamery, když k takovému ověření nemá ani přístup. K takovému závěru se ostatně přiklonil i krajský soud, na rozdíl od soudu vrchního. Začtvrté stěžovatelka upozornila na své právo na ochranu před zneužitím osobních údajů i podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"); zejména na skutečnost, že neudělila žádný souhlas se zpracováním svých osobních údajů, tedy snímků a záznamů své osoby. V tomto ohledu odkázala na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2008, v němž byly podrobně stanoveny podmínky pro umístění kamer v bytových domech; přičemž v předmětném případě tyto podmínky dle jejího názoru splněny nebyly. Konečně zapáté stěžovatelka napadla i výrok vrchního soudu o nákladech řízení. Podle jejího názoru jí vrchní soud upřel právo na použití § 150 občanského soudního řádu a fakticky ji sankcionoval za její názory a hodnocení vyjádřené v jejích podáních, čímž porušil stěžovatelčino právo na spravedlivé soudní řízení, jakož i její svobodu projevu. Ze všech těchto důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu sp. z. 36 C 59/2008, jak výše uvedeno, jakož i vyjádření účastníků řízení. Krajský soud ve svém vyjádření zejména poukázal na závěry rozsudku svého i vrchního soudu, obsahující kompletní názor k věci samé. Zdůraznil, že shodně se stěžovatelkou považuje za jádro daného případu komplexní posouzení kolize ochrany majetku vedlejších účastníků a ochrany soukromí a rodinného života stěžovatelky. Souhlasil s ní rovněž v závěru o irelevanci otázky funkčnosti kamery. Naopak upozornil na dezinterpretaci některých závěrů soudních rozhodnutí v ústavní stížnosti a na nevhodnost argumentace existencí jiných prostředků ochrany majetku vlastníka, neboť není žádného skutečně účinného způsobu ochrany majetku, který by vůbec nezasahoval do práv třetích osob. Závěrem krajský soud upozornil na nezávaznost stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů pro soud a zdůraznil, že tento úřad nemusí komplexně zohledňovat i jiná základní práva, včetně vlastnictví. Vrchní soud pak ve stručnosti zcela odkázal na svůj rozsudek a jeho odůvodnění, a to jak v meritu věci, tak v otázce nákladů řízení. V tomto ohledu pak ještě zdůraznil, že aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a proto vedlejším účastníkům, v řízení před ním zcela úspěšným, náhradu nákladů řízení z části nepřiznal. Vedlejší účastníci svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili a stejně tak ani stěžovatelka nevyužila svého práva reagovat na vyjádření ostatních účastníků řízení. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal a shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo. Jádrem stěžovatelčiny argumentace byla polemika se závěry, respektive odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, přičemž její námitky směřovaly proti názorům obecných soudů jednak co do merita věci, jednak co do rozvržení hra