IV.ÚS 2026/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2026/14 ze dne 1. 10. 2014 N 186/75 SbNU 81 Nesprávné stanovení lhůty k podání dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka - ze dne 1. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2026/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Milana Kozerovského a 2. Markéty Šimlové, zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro opožděnost, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 v části o náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. června 2014 a doplněnou podáním ze dne 1. července 2014, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751, kterým bylo jimi podané dovolání odmítnuto pro opožděnost. Stěžovatelé vytýkali Nejvyššímu soudu nesprávné posouzení otázky včasnosti podaného dovolání, založené na ústavně nekonformním výkladu § 49 odst. 4 a § 57 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Krajskému soudu v Plzni pak stěžovatelé vytýkali, že jim nebyl rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen prostřednictvím datové schránky, kterou má prvý stěžovatel zřízenu jako podnikající fyzická osoba. Dále stěžovatelé napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 v části o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. II. ÚS 157/03 (N 57/33 SbNU 81), ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06 (N 18/48 SbNU 195), ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 6. června 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691) a ze dne 12. září 1995 sp. zn. II. ÚS 76/95 (N 47/4 SbNU 27). II. Rekapitulace průběhu řízení 3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 108/2008 (dále jen "soudní spis"). 4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 16. října 2008 domáhali po žalovaných 1. statutárním městu Plzeň, 2. Ing. Vladimíru Duchkovi, Ph.D., 3. Janu Burešovi, 4. Zuzaně Šustrové Burešové a 5. Haně Kurkové podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ochrany osobnosti. Krajský soud v Plzni po částečném zpětvzetí žaloby a po provedeném řízení žalobu ve věci samé zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze napadený rozsudek ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výši částek, které byly stěžovatelům uloženy zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným, a rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení. Na základě stěžovateli podaného dovolání Nejvyšší soud pak aplikoval ustanovení § 49 odst. 2 věty první, § 57 odst. 1 a 2 a § 240 o. s. ř. a podané dovolání odmítl jako opožděné. 5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že zásilka (dva rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013) byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 23. května 2013 a poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky připadl na neděli 2. června 2013. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tak podle jeho názoru uběhla v pátek 2. srpna 2013. Stěžovatelé pak podali své dovolání faxem i na poště až v pondělí 5. srpna 2013, tedy opožděně. III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření 6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni jako účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6. srpna 2014 odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru ústavně garantovaná práva stěžovatelů nebyla dotčena. 8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. srpna 2014 uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vyplývají důvody postupu při rozhodování o nákladech řízení. Odvolací soud ve stížností napadeném rozsudku nejen odkázal na velmi podrobné zdůvodnění a správné závěry soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení, ale doplnil, proč ani on nepovažoval právě v dané věci zastoupení prvního žalovaného advokátem za neúčelně vynaložený náklad. Zdůraznil přitom především charakter řízení o ochraně osobnosti jako agendy, se kterou se zaměstnanci žalovaného běžně nedostávají do styku. Účelně vynaložené náklady úspěšných žalovaných posoudil a vypočetl zcela správně již soud prvního stupně, a pokud odvolací soud změnil jeho rozhodnutí ve výrocích o nákladech, stalo se tak jen vzhledem ke změně ve výši DPH, jejímž plátcem právní zástupce žalovaných byl. Vrchní soud v Praze na odůvodnění stížností napadeného rozsudku odkázal s tím, že podle jeho přesvědčení nebyla porušena žádná procesní práva účastníků ani základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech, a ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nepovažuje za důvodnou. K otázce porušení procesních předpisů při doručování a k neústavnímu posouzení lhůty pro podání dovolání se Vrchní soud v Praze nevyjádřil, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručováno účastníkům soudem prvního stupně a dovolání stěžovatelů pak soud prvního stupně předkládal Nejvyššímu soudu jako dovolacímu a ten posuzoval jeho včasnost. 9. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 6. srpna 2014 uvedl, že na základě pokynu soudce Krajského soudu v Plzni byla před doručováním rozsudku Vrchního soudu v Praze provedena lustrace v databázi datových schránek, a to v případě prvého stěžovatele, který v řízení současně vystupoval jako zástupce druhé stěžovatelky, jako fyzické osoby, neboť s ohledem na předmět sporu v tomto řízení v takovém postavení vystupoval (nikoli tedy jako podnikající fyzická osoba). V této databázi však nebyla datová schránka prvého stěžovatele nalezena (a ani dosud zde není evidována). Z tohoto důvodu bylo přikročeno k doručení prvému stěžovateli prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zásilka obsahující dva rozsudky odvolacího soudu adresovaná prvému stěžovateli byla dne 23. května 2013 uložena na poště a dne 3. června 2013 byla adresátem vyzvednuta. Krajský soud v Plzni pak při předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání stěžovatelů vycházel z toho, že právě dne 3. června 2013 byl rozsudek odvolacího soudu stěžovatelům doručen (při aplikaci § 49 odst. 2 a § 57 odst. 2 o. s. ř.), a proto také podané dovolání označil v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu za včas podané. K posouzení včasnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem se pak nepřísluší Krajskému soudu v Plzni vyjadřovat. Pokud se jedná o námitku týkající se přiznané náhrady nákladů řízení, pak Krajský soud v Plzni v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, kde se otázce náhrady nákladů řízení podrobně věnoval (strany 30 až 35 rozsudku), a to včetně námitek stěžovatelů ohledně důvodů nepřiznání náhrady nákladů řízení prvnímu a druhému žalovanému. Krajský soud v Plzni má za to, že rozhodl o náhradě nákladů řízení správně a svým rozhodnutím do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů neoprávněně nezasáhl. Vzhledem k napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni považuje tento soud ústavní stížnost za nedůvodnou (argumentace stěžovatelů směřuje ve vztahu k tomuto rozsudku pouze do výroků o nákladech řízení), a proto navrhuje její zamítnutí. 10. Ústavní