IV.ÚS 2026/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2026/18 ze dne 15. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Suchánkové, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 33 Cdo 1357/2017-165, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jarmily Herčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 38 Listiny. 2. Okresní soud v Nymburku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 6 C 95/2015-85, ve znění opravných usnesení ze dne 28. 1. 2016 č. j. 6 C 95/2015-100, ze dne 10. 3. 2016 č. j. 6 C 95/2015-107 a ze dne 10. 3. 2016 č. j. 6 C 95/2015-109, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 300 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 7. 2014 do zaplacení. V rozsahu 942 325,60 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 150 000 Kč od 1. 7. 2014 žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů, které vedlejší účastnice v řízení vynaložila (62 627,50 Kč). 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 27 Co 290/2016-132 rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku zamítajícím žalobu o 842 325,60 Kč, potvrdil. Změnil je tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce dalších 150 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 7. 2014 do zaplacení, a o nákladech řízení před soudy obou stupňů pak rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 123 172 Kč a 34 362 Kč. Stěžovatelku považoval ve sporu za plně úspěšnou [§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] s tím, že k žalobou uplatněnému příslušenství - kapitalizovaným smluvním úrokům z úvěru (842 325,60 Kč) a úrokům z prodlení - nepřihlížel. 4. K dovolání vedlejší účastnice, týkající se toliko výroků o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud napadeným usnesením rozsudek krajského soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 27 Co 290/2016-132 ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že napadeným usnesením byla zkrácena na svých základních právech, neboť Nejvyšší soud v příkrém rozporu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu zcela opomenul zabývat se naprosto zásadní námitkou stěžovatelky týkající se přípustnosti dovolání vedlejší účastnice, čímž došlo zejména k porušení práva na spravedlivý proces. Dále tím, že rozhodující senát Nejvyššího soudu v rozporu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, jakožto i v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. 8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu to, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude krajský soud opětovně rozhodovat o náhradě nákladů řízení, přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná. IV. Závěr 10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)]. 11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2018 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj