IV.ÚS 2028/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2028/13 ze dne 26. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdeňka Slabého, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Velké nám. 135/19, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 1527/2012-128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2011 č. j. 21 Co 504/2011-80, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2011 č. j. 21 C 130/2010-52 a o návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 a § 35 v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2006 č. j. Nc 1202/2004-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006 č. j. 21 Co 375/2006-249 žalobce (dále jen "stěžovatel") omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s finančními prostředky převyšujícími částku 5 000 Kč a s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 5 000 Kč. Později - na návrh stěžovatele - Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 0 P 214/2008-467 rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2006 č. j. Nc 1202/2004-201 zrušil, když měl posudkem znaleckého ústavu za prokázané, že stěžovatel duševní poruchou netrpí; citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2009 č. j. 21 Co 204/2009-505, který nabyl právní moci 7. 7. 2009. Dne 7. 10. 2009 uplatnil stěžovatel nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000,- Kč u žalované, která žádosti stěžovatele nevyhověla; sdělila mu to přípisem, jenž mu byl doručen 23. 9. 2010. Stěžovatel podal dne 28. 12. 2010 žalobu na zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena výše citovaným (tvrzeným nezákonným) rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 5. 2011 č. j. 21 C 130/2010-52 tuto žalobu zamítl; Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 11. 2011 č. j. 21 Co 504/2011-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů měly stěžovatelův nárok za promlčený podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Současně (a pro úplnost) poukázaly na to, že i pokud by promlčecí doba neuplynula, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť rozhodnutí, kterým byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nebylo pro nezákonnost zrušeno podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a není tedy nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 odst. 1 citovaného zákona. Ke zrušení rozsudku, jímž byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, došlo postupem podle § 190 o. s. ř. na základě dalšího vypracovaného znaleckého posudku, tedy na základě nově zjištěného skutkového stavu. Námitku stěžovatele, že promlčecí doba neuplynula s odkazem na § 113 o. z., soudy obou stupňů posoudily jako nedůvodnou, když stěžovatel od právní moci rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, nebyl osobou, která by musela mít zákonného zástupce. Jako nedůvodnou posoudily rovněž námitku stěžovatele, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 1527/2012-128 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. V prvé řadě připomněl, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Následně poukázal na to, že posouzení otázky promlčení žalovaného nároku podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 117/12), a to i s přihlédnutím k prodlevě žalované s předběžným projednáním stěžovatelova nároku a možné aplikaci § 3 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 a potvrzující usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3152/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 a potvrzující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2364/11; dále také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 2312/11) a v otázce ústavní konformity šestiměsíční promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 a ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12). Stejně tak dovolací soud poukázal na to, že přípustnost dovolání nezakládá ani posouzení otázky vztahu § 29 o. z. a § 113 o. z., která jím byla vyřešena ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 202/2008; odvolací soud se od tam uvedeného řešení neodchýlil zejména proto, že v případě stěžovatele neshledal naplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka podle § 29 o. z. Dovolací soud uzavřel s tím, že se již nezabýval posouzením otázky, zda za nezákonné rozhodnutí lze podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. považovat rozhodnutí soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům, které bylo následně zrušeno v řízení o návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům dle § 190 o. s. ř., neboť již posouzení otázky promlčení samo o sobě vede k zamítnutí žaloby a (ne)vyřešení uvedené otázky se proto nemohlo v poměrech stěžovatele nijak projevit, což ji diskvalifikuje z možnosti založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003). II. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených rozhodnutí civilních soudů, neboť se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu rovnosti v právech, resp. rovnosti před zákonem, a proto navrhl zrušení ustanovení § 32 odst. 3 a § 35 v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb. Po provedené rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v podstatě poukázal na to, že nestanovení lhůty k vyjádření ministerstva (úřadu) k uplatněnému nároku, který musí být obligatorně projednán, stejně jako stanovení šestiměsíční délky promlčecí doby, představuje zvýhodnění státu vůči jednotlivci, a to navíc za situace, kdy Ministerstvo spravedlnosti nechalo stěžovatele čekat na odpověď téměř celý rok. Podle stěžovatele soud, který rozhodoval o jeho způsobilosti, pochybil, když nezkoumal, zda jsou skutečně dány všechny podmínky pro to, aby mohlo být zasaženo do jeho právní integrity, čímž celé řízení zatížil podstatnou vadou vedoucí k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé, tj. k nezákonnému omezení způsobilosti k právním úkonům. III. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí civilních soudů dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Konstatuje, že se civilní soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazem na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. S ohledem na námitky, jež stěžovatel uplatňoval v jednotlivých opravných prostředcích a především v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků civilních soudů v dalším odkázat. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti,