IV.ÚS 203/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 203/17 ze dne 13. 9. 2017 N 171/86 SbNU 761 Státem uplatněná nemravná námitka promlčení v řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 13. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 203/17 ve věci ústavní stížnosti a) V. C. a b) B. P., zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2014-228 vydaným v řízení o žalobě o náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264 se v části výroku I, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2014-228 tak, že se zamítá žaloba, aby byla Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti České republiky povinna zaplatit stěžovatelce a) 35 345,61 Kč s příslušenstvím, zrušuje, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky a) na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Nezákonné trestní stíhání 1. Proti M. B. bylo usnesením Policie České republiky, Správy Severočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem, 9. oddělení obecné kriminality, ze dne 8. 10. 2008 č. j. PSV-142-114/TČ-2008-71-KOP zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve formě účastenství - pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) téhož zákona (dále též jen "nezákonné rozhodnutí"). M. B. byl dne 20. 5. 2009 obžalován v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 2 T 6/2019-4206 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 byl pravomocně zproštěn obžaloby a bylo také zastaveno jeho trestní stíhání, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin, pro který byla podána obžaloba. 2. V průběhu trestního stíhání obhajoval M. B. zvolený obhájce Mgr. Michal Varga. Náklady obhajoby platily jeho blízké příbuzné - manželka [stěžovatelka a)] a matka [stěžovatelka b)] podle § 37 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zvolený obhájce Mgr. Michal Varga vystavoval stěžovatelkám průběžně dílčí faktury na základě uzavřené smlouvy o právní pomoci ze dne 12. 11. 2008, jejichž část stěžovatelky včas proplatily a vznikla jim v souvislosti s tím majetková újma. Stěžovatelky však neměly dostatečné finanční prostředky, aby pokryly celkové náklady (nakonec) úspěšné obhajoby ve výši 1 041 254 Kč a část vystavených faktur za obhajobu tak zůstala nezaplacená. Obhájce vyšel stěžovatelkám vstříc, vzniklý dluh soudně nevymáhal a obhajobu M. B. vedl do úspěšného konce s tím, že posečká do doby, než budou mít stěžovatelky finanční prostředky na zaplacení dlužných nákladů obhajoby, které měly získat od státu jako náhradu skutečné škody za dosud zaplacené (vynaložené) náklady obhajoby. II. Uplatnění práva na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti 3. Stát je povinen nahradit škodu způsobenou (mj.) nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s § 1 a 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Takovým rozhodnutím je i usnesení o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 265/2012). Nároky na náhradu škody v těchto případech vyřizuje jménem státu Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.; proto i v řízení o ústavní stížnosti vystupuje za stát (vedlejšího účastníka) jako organizační složka Ministerstvo spravedlnosti České republiky. 4. S ohledem na tehdy platnou judikaturu nemohly stěžovatelky po právní moci zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu a zastavení trestního stíhání M. B. uplatnit k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí u Ministerstva spravedlnosti celkové, tedy i dlužné náklady obhajoby, ale pouze ty, které obhájci skutečně zaplatily, tj. skutečnou škodu. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001: "Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem." 5. V odškodňovacím řízení zastupoval stěžovatelky u Ministerstva spravedlnosti opět advokát Mgr. Michal Varga, který se stěžovatelkami uzavřel dohodu, podle níž ministerstvem přiznaná náhrada škody bude vždy poukázána k jeho rukám a tato plnění se započtou na dlužné (nezaplacené) náklady úspěšné obhajoby - tím dotyční uzavřeli dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Každým jednotlivým započtením vznikla stěžovatelkám další škoda, kterou obratem uplatnily u Ministerstva spravedlnosti; tento postup opakovaly stěžovatelky několikrát po sobě, aby dosáhly úplné náhrady vzniklé škody. 6. Stejně tak postupovaly stěžovatelky i v nyní souzené věci a dne 13. 11. 2013 uplatnily u Ministerstva spravedlnosti právo na náhradu škody vzniklé dne 25. 7. 2013 započtením pohledávek ve výši 80 145,03 Kč [stěžovatelka a)] a ve výši 60 080,58 Kč [stěžovatelka b)]. Ministerstvo spravedlnosti nároky včas neuspokojilo ve stanovené šestiměsíční lhůtě podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., a proto stěžovatelky následně podaly dne 3. 6. 2014 žalobu o náhradu škody k civilnímu soudu. 7. Ministerstvo spravedlnosti až dne 18. 2. 2015 náhradu škody přiznalo jen stěžovatelce b) ve výši 30 780 Kč, která v tomto rozsahu vzala žalobu zpět a dále vedla řízení o 29 300,58 Kč s příslušenstvím; první stěžovatelce nepřiznalo nic. Ministerstvo spravedlnosti považuje právo stěžovatelky a) od 13. 7. 2013 za promlčené, neboť faktura č. 532010 ze dne 28. 6. 2010 byla splatná již dne 13. 7. 2010 a ke dni uplatnění práva na náhradu škody (13. 11. 2013) marně uplynula stěžovatelce a) tříletá tzv. subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ve vztahu k stěžovatelce b) uznalo ministerstvo jako účelně vynaložené pouze některé z fakturovaných a zaplacených úkonů právní služby (faktura č. 72011 ze dne 13. 1. 2011 a faktura č. 212011 ze dne 15. 4. 2011). III. Civilní soudní řízení o náhradu škody 8. Obvodní soud pro Prahu 2 částečně zamítl rozsudkem ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2016-228 žalobu o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka a) požadovala 80 145,03 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka b) 60 080,58 Kč a 29 300,58 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně přiznal stěžovatelce a) jen náhradu škody 35 345,61 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce b) ve výši 13 680 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. Nalézací soud dospěl na rozdíl od Ministerstva spravedlnosti k závěru, že právo stěžovatelky a) řádně vzniklo a nebylo promlčené (výrok I). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. počala běžet až od chvíle, kdy měla stěžovatelka a) povědomí o škodě, její výši a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. od započtení vzájemných pohledávek stěžovatelky a) a obhájce dne 25. 7. 2013. Okamžik splatnosti vystavené faktury č. 532010 nebyl pro běh promlčecí lhůty podle soudu rozhodný a lhůta uplynula až dne 25. 7. 2016. Stěžovatelka své právo na náhradu škody uplatnila u Ministerstva spravedlnosti včas (13. 11. 2013) a žalobu podala 3. 6. 2014. Dále nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka b) účelně vynaložila náklady obhajoby (výrok III). V rozsahu, v němž stěžovatelky požadovaly náhradu škody přesahující mimosmluvní odměnu advokáta, soud žalobu zamítl (výroky II a IV), jelikož § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. výslovně stanoví, že náhrada nákladů odměny právního zastoupení se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advo