IV.ÚS 2030/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2030/08 ze dne 12. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, AK se sídlem Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006 čj. 46 T 6/2000-1368 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a řízením jim předcházejícím byla porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 46 T 6/2000, ze kterého zjistil následující skutečnosti: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005 čj. 46 T 6/2000-1101 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu 6 roků. Podle § 228 odst. 1 byla stěžovateli a spoluobžalovanému uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 39,816.503,- Kč s příslušným úrokem a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. 2 To 115/2005 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Po doplnění dokazování dle pokynů odvolacího soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 čj.. 46 T 6/2000-1368 tak, že stěžovatele znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, a odsoudil jej ke stejným trestům jako v prvním odsuzujícím rozsudku. O nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody nebylo rozhodováno, neboť tato v mezidobí zanikla. I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Ve výroku o vině zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008 toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstata pochybení obecných soudů spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, které vychází do značné míry z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítá, že rozsah dokazování byl nedostatečný, nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel podrobně rozvádí jednotlivé důkazy ve věci provedené, polemizuje se způsobem jejich hodnocení obecnými soudy, nabízí vlastní skutkové závěry a tvrdí, že jednání, které je popsáno v odůvodnění odvolacího soudu a ve výroku soudu prvního stupně, není trestným činem podvodu. Konkrétně namítá, že neuvedl v omyl statutárního zástupce poškozené obchodní společnosti (v posuzované věci spoluobžalovaného), neboť jednali ve shodě, příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a způsobením škody nebyla prokázána a nesouhlasí se závěrem soudů, že vrácení finančních prostředků bylo vázáno na budoucí nejistou událost. Dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na přítomnost při veřejném zasedání; soud jednal v jeho nepřítomnosti, ač se omluvil a na své účasti trval, přičemž nebyl poučen o tom, že soud může jednat bez jeho účasti. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že s ohledem na délku trestního stíhání a dobu, kdy se stal předmětný skutek, mu byl uložen nepřiměřený trest. IV. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak je shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v celém rozsahu opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, in Sb. n. u., sv. 34, str. 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, sv. 31, str. 165 a usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání prvního odsuzujícího rozsudku dospěl k závěru, že dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu jsou nejasná a neúplná, nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a proto k řádnému objasnění věci je třeba důkazy již provedené opakovat a provádět i důkazy další. Vzhledem k rozsahu nutného doplnění dokazování rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Krajský soud v Ostravě po vrácení věci respektoval pokyny odvolacího soudu, a to jak ve vztahu k provedení důkazů nutných pro objasnění věci, tak i ke způsobu odůvodnění svých závěrů ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V odůvod