IV.ÚS 2032/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2032/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 13/2016-B-992, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti A. LESS & FOREST, s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, IČ: 27106632, bez právního zastoupení a B. Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2017 Mgr. Monika Cihelková, insolvenční správkyně (dále též jen "insolvenční správkyně" případně "stěžovatelka") dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen "dlužník") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o návrhu insolvenční správkyně na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 413 Komerční bance, a. s. (dále jen "zajištěný věřitel"), a aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") k dalšímu řízení. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Insolvenčním návrhem, kterým bylo dne 27. 9. 2012 zahájeno insolvenční řízení, se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a řešení tohoto úpadku reorganizací. Dne 2. 10. 2012 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Moniku Cihelkovou. Dne 30. 1. 2013 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125 insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka a dne 21. 10. 2013 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-434 schválil reorganizační plán. Dne 22. 4. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529 insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs. Návrhy ze dne 29. 6. 2014 a 8. 8. 2014 insolvenční správkyně podala insolvenčnímu soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení pohledávek s tím, že odměna insolvenční správkyně činí částku 274 089,31 Kč a DPH k této odměně činí 57 558,75 Kč. Proti tomuto návrhu podali námitky specifikovaní věřitelé, kteří za spornou označili otázku odměny insolvenční správkyně, neboť k převedení majetku na peníze došlo před prohlášením konkursu (v průběhu povolené reorganizace), v důsledku čehož insolvenční správkyně nárok na odměnu nemá. Dne 21. 8. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633 insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli č. 413 výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka, a to částku 4 738 404,73 Kč (výrok I) a dále i výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka v částce 1 195 476,06 Kč (výrok II). Insolvenční soud konstatoval, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který tak de iure zpeněžování pohledávek prováděl. Dne 27. 8. 2015 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání insolvenční správkyně usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633 v bodu II výroku ohledně částky 331 648,06 Kč potvrdil; ohledně částky 863 828 Kč toto usnesení zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dne 28. 2. 2017 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 13/2016-B-992 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání insolvenční správkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud tak učinil proto, že s identickou argumentací dovolatelky se v rámci insolvenčního řízení téhož dlužníka ve věci jiného zajištěného věřitele již vypořádal (v její neprospěch) v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016. Účastníkem insolvenčního řízení bylo též Krajské státní zastupitelství v Praze. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala předcházející řízení a polemizovala s výše již citovaným závěrem obecných soudů, že za dobu od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka do přeměny reorganizace v konkurs, insolvenčnímu správci nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, ale odměna podle ustanovení § 2 vyhl. č. 313/2007 Sb. Napadená rozhodnutí považuje za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením § 283 věty druhé insolvenčního zákona. Dovolacímu soudu vytkla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dospěl k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu k požadavkům spravedlivého procesu a uvedla, že v její věci rozhodující obecné soudy všech stupňů absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu dle čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení § 3 občanského soudního řádu a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu." IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, směřující proti částem výroků napadených rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu týkajících se částky 863 828 Kč, tj. proti části výroku II usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633, a proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutím, která nejsou konečná (tj. proti zrušeným, resp. zrušujícím částem výroků rozhodnutí). Ve zbývající (projednatelné) části jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka - obdobně jako ve své jiné ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1704/17 a odmítnuté usnesením ze dne 18. 7. 2017 - tvrdila, že za okolností řešení úpadku dlužníka měla i za dobu jeho reorganizace nárok na odměnu podle ustanovení § 1 výše citované vyhlášky č. 313/2007 Sb. Pokud obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily tím základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že za dobu, kdy byly způsobem řešení úpadku dlužníka jeho reorganizace, měla nárok na odměnu podle ustanovení § 2 citované vyhlášky. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ústavní stížnost jen polemikou se způsobem, jakým obecné soudy v civilním řízení posoudily stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu insolvenčního správce po dobu reorganizace dlužníka, jako jednoho ze způsobů řešení jeho úpadku, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se dostatečně vypořádaly již odvolací soud a dovolací soud ve svých rozhodnutích. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napade