IV.ÚS 2033/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2033/14 ze dne 8. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti RWE Gas Storage, s.r.o., se sídlem Praha 9, Prosecká 855/68, PSČ 190 00 zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 28 Cdo 3434/2013-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 C 109/2011-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka tvrdí, že shora označenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny, a v čl. 1 "Přílohy č. 1" [myšleno Dodatkového protokolu - pozn. ÚS] k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala na žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaplacení částky 62 802 154 Kč s příslušenstvím. Požadovanou částku stěžovatelka vymezila jako bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout v důsledku toho, že neplnila své zákonné povinnosti, a stěžovatelka musela ve veřejném zájmu v rámci svých povinností týkajících se zajištění bezpečného a spolehlivého provozu podzemního zásobníku plynu vynaložit náklady na likvidaci starého důlního díla - průzkumného vrtu. Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud prvého stupně považoval mj. za podstatné to, že stěžovatelka prováděla likvidaci důlního díla na vlastní žádost, aby mohla pokračovat ve výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v provozování podzemního zásobníku plynu v původním rozsahu, který byl omezen rozhodnutím Obvodního báňského úřadu, kterým tento úřad nařídil zastavit vtláčení plynu do uskladňovacího objektu podzemního zásobníku plynu. Rozhodně se nejednalo o situaci, kdy by z vrtu unikal přírodní plyn v důsledku špatné likvidace vrtu a tento vrt bylo nutno dolikvidovat, aby unikající plyn neohrožoval okolí vrtu, a osoba, která by unikajícím plynem byla ohrožena na svém životu, zdraví či majetku, by na místo ministerstva zasáhla a předešla vzniku škody. Jak dále soud prvého stupně uvedl, i z tvrzení stěžovatelky (byť stěžovatelka dle soudu tento výklad odmítala) vyplynulo, že pravděpodobně unikal plyn vháněný do jí provozovaného podzemního zásobníku (zemských dutin), tedy v důsledku provozní činnosti stěžovatelky. Tomu odpovídal i postup báňského úřadu. Byť stěžovatelka jako žadatelka o vydání povolení k hornické činnosti označovala průzkumný vrt jako staré důlní dílo, vydal báňský úřad rozhodnutí podle § 10 odst. 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, který se týká likvidace mj. důlních děl, nikoliv podle § 13 téhož zákona, který upravuje mj. likvidaci starých důlních děl. Pojem staré důlní dílo báňský úřad používá jednoznačně pouze při citaci názvu dokumentace předložené stěžovatelkou. Z rozhodnutí báňského úřadu jednoznačně vyplývá, že opravná likvidace vrtu se provádí s cílem trvale zabezpečit hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti - podzemnímu zásobníku plynu, čímž bude odstraněno riziko možné další migrace či přetoky zásobníkových plynů k povrchu. Soud prvého stupně též zmiňuje další rozhodnutí báňského úřadu, ve kterém se jednoznačně povoluje relikvidace vrtu a nikoliv likvidace starého důlního díla. I tímto rozhodnutím příslušného správního úřadu je soud vázán. Pokud byla stěžovatelka toho názoru, že báňský úřad rozhodl o něčem jiném, než o co bylo žádáno, měla se dle soudu prvého stupně proti takovému postupu procesními prostředky bránit, jinak soud z těchto rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v rozhodné době (dále jen "o.s.ř."), vychází. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, označil skutková zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná. Povinnost státu dle § 35 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožujících zákonem chráněný obecný zájem, se dle odvolacího soudu týká důlních děl v podzemí, jež jsou opuštěná a jejichž původní provozovatel ani jeho právní nástupce nejsou známi. V posuzovaném případě však nejde o opuštěné dílo, neboť je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám jeho právní nástupce, jelikož původní státní podnik byl privatizován, a to bez ohledu na to, že předmětný vrt nebyl do privatizace zahrnut, jelikož byl zlikvidován v roce 1961, od té doby nebyl používán, přičemž k privatizaci došlo po roce 1990. Podle odvolacího soudu dále z dokazování vyplynulo, že v případě úprav předmětného vrtu provedených stěžovatelkou, se nejednalo o likvidaci ani zajištění vrtu ve smyslu § 35 horního zákona, neboť vrt od své původní likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval, a nebylo ani prokázáno, že by tento vrt sám ohrožoval obecný zájem. Vrt byl dlouhodobě využíván ke kontrole tlakových poměrů v dané lokalitě (využíval jej RWE Transgass Net s. r. o., s nímž měla stěžovatelka smlouvu) a k úniku plynu začalo docházet až poté, co byl v zásobníku zvýšen tlak o 35 % oproti tlaku ložiskovému. Potřeba úpravy dotyčného vrtu tedy nebyla dle odvolacího soudu vyvolána jeho nevyhovujícím stavem po provedené likvidaci v roce 1961, ale provozem zásobníku plynu v období roku 2005. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť se otázkou výkladu § 35 horního zákona dosud nezabýval, přičemž dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, též v situaci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podrobně se poté zabýval též s odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu výkladem pojmu "zákonem chráněný obecný zájem" v souvislosti s povinností státu zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožující právě takto definovaný zájem. Dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť dovolací soud neshledal argumenty stěžovatelky uvedené v dovolání jako relevantní. Stěžovatelka rozsáhle rekapituluje skutkový stav i právní hodnocení ze strany obecných soudů v rovině podústavního práva. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy rozhodly o jejím nároku překvapivě a nepředvídatelně, aniž by vůči stěžovatelce splnily svou poučovací povinnost podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., a když o nároku stěžovatelky rozhodly na základě nepodložených a z důkazů nevyplývajících a nezjištěných spekulativních úvah a závěrů. Vlastnické právo pak bylo dle stěžovatelky dotčeno tím, že na základě nepodložených a neprokázaných spekulací nepřiznaly obecné soudy stěžovatelce náhradu nákladů, které v rámci plnění povinnosti předcházet škodám vynaložila na opravu (likvidaci) cizí (opuštěné) věci, tj. když dopustily, aby stěžovatelka, coby soukromoprávní subjekt, nesla ke své tíži náklady, které měly jít ze zákona k tíži státu. Námitky stěžovatelky spočívají jednak v polemice se způsobem hodnocení důkazů a s právními závěry z nich vyvozenými, jednak v tvrzení o nedostatečném poučení soudem prvého stupně i soudem odvolacím dle § 118a o. s. ř. ve spojení s tvrzeným neunesením břemene tvrzení i břemene důkazního. Ústavní soud předesílá, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl